98
Helen Frippová
jako zlato, mosazný schůdek byl také dozlatova vyleštěný a ve výloze ležely vystavené dozlatova upečené cukrářské výrobky. „Bonjour, Nicole,“ pozdravila ji Nataša odměřeným tónem. „Bonjour.“ Nicole svou přítelkyni neviděla od pohřbu. Nataša ji ani jednou nenavštívila, a když se Nicole párkrát přece jen odvážila vyjít ven, aby se nadýchala čerstvého vzduchu a utekla před přízraky v domě, Nataša se jí obloukem vyhnula. Vždycky přešla na druhý chodník. Nicole neměla sílu se jí zeptat, proč se chová tak nevysvětlitelně. „Potřebujeme tamten,“ ukázala Mentine na bohatě zdobený millefeuille, největší dort v nabídce. „Máme oslavu.“ „Ale? A co slavíte, ma petite?“ Její chování se úplně změnilo, při rozhovoru s malou zákaznicí byla najednou laskavá. „Pořádáme s maminkou oslavu pro tatínka.“ Nataša nehnula ani brvou a bleskově dort odnesla dozadu, aby ho zabalila, a zavřela za sebou dveře. Pak zavolala na Mentine, že si pro něj má přijít. Nicole toužila po nějakém projevu náklonnosti ze strany své přítelkyně. Nataša si možná myslí, že všechno, co se stalo, byla Nicolina vina. Vždyť ji přece sama varovala, aby byla opatrná, než se všechno zhroutilo a Nataša ji začala ignorovat. Mentine vyšla zezadu s pečlivě zabaleným dortem, balíček byl převázaný zlatou stužkou. „Říkala, že když je to pro tatínka a já jsem tak moc hodná, máme to od ní jako dárek.“ „Merci, Natašo!“ zavolala Nicole dozadu, ale odpovědi se nedočkala a cítila se ještě opuštěnější. Když toho večera Nicole uložila dcerku do postele, počkala, až malá usne, a pak hned seběhla dolů do prázdUkázka elektronické knihy, UID: KOS513729
Bublinky Štěstí
99
ného salonu a rozplakala se. Večery bývaly nejhorší. Její nejbližší se k ní chovali laskavě, ale jí chyběl François. Stýskalo se jí po těch večerech v saloně, které tam trávili jen oni dva, bez nějakých ceremonií. Prostě tam spolu sedávali a povídali si o tom, co den přinesl. Od jeho smrti nezašla ani do své tajné skrýše ve sklepě, kde odkalovala víno. Teď skoro ani nemohla uvěřit, že existovala doba, kdy si představovala budoucnost tak optimisticky a naprosto si věřila, že dokáže cokoli. Když pomyslela na to, jak do bedničky s pískem zastrčila láhve šampaňského dnem vzhůru, připadalo jí teď její tehdejší počínání úplně nesmyslné a hloupé. Françoisovo milované staré křeslo potažené kůží ještě podrželo obrysy jeho těla, ale už se vytrácely. Na stolečku s tenkými nožkami ležela hromádka knih, z nichž jí tak rád předčítal: Diderot, Rousseau a vinařská příručka, která byla spíš nekonečným seznamem odrůd vinné révy – ale měli ji nejraději. Oba milovali zvuk těch názvů, které předtím nikdy neslyšeli. Dokázali trávit celé večery tím, že hádali, odkud ta réva pochází – Clairette, Muscat d’Alexandrie, Aramon, Auxerrois Blanc (jednoduché!), Jacquère. Otevřela jeho pouzdro na housle. V pokoji bylo ponuro a tma, ale znala ten futrál tak dobře, že nepotřebovala vidět. Byl vyložený žlutým sametem, jenž léty ztmavl do odstínu hořčice. Přihrádka s rozpadající se kalafunou, otvory ve tvaru „f“ vyřezané do teplého dřeva houslí, které ve Françoisových rukou ožívaly a jejichž zvuk naplňoval místnost. Přidržela si je pod bradou, chtěla ho cítit, cítit dotek jeho těla. Nic. Vešla Josette a ohlásila, že přišla návštěva. Nicole jen mávla rukou, aby šla pryč. Ty návštěvy a jejich zkoumavé soucitné pohledy, projevy účasti, na které musela nějak odpovídat, byly nejhorší ze všeho. „Promiňte, madam, ale je to jen Xavier a říká, že je to naléhavé.“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513729
100
Helen Frippová
„V tom případě ho sem pošlete. Děkuju, Josette.“ Xavier přišel oblečený do svátečního, sako se mu nepatřičně napínalo na široké hrudi a čepici měl mužně staženou do čela. „Co tu sedíš tak sama a potmě?“ „Posaď se, kam je libo, jen ne do toho koženého křesla.“ Xavier se rozpačitě usadil na krajíček židle, s nohama doširoka rozkročenýma. Ten milý Xavier, oddaný a spolehlivý dlouholetý přítel a nejdůvěryhodnější pomocník na vinici, který vždycky na vše dohlížel. „Neumím chodit kolem horké kaše, takže přejdu rovnou k věci,“ prohlásil. „Musí to být něco důležitého, když ses rozhodl jít za mnou, a ne do baru za Etiennem.“ „Je to důležité. Nenapadá mě, jak to vyjádřit jinak, než že firma Clicquot Ponsardin a spol. šla do kopru.“ „Cože?“ Takovouhle zprávu Nicole ani v nejmenším nečekala. „Úroda nebyla svezena z vinic, hrozny tam pořád visí a jsou scvrklé jako stařecké kulky, pan Olivier a jeho tlupa ochutnávačů čmuchají kolem a donášejí Moëtovi a lisovna je zarostlá plevelem. Vím, že prožíváš těžkou dobu smutku, a snažil jsem se nechat tě co nejdéle na pokoji. O ten plevel a seschlé hrozny tolik nejde, ale jde o to, že jsou Vánoce a nikdo z nás nedostal výplatu už od konce září.“ „Září! Propána! Vím, kolikátého je dnes, jen kvůli tomu, že François má narozeniny, ale od září uplynuly skoro tři měsíce. A já vás celou tu dobu všechny nechala, abyste si poradili beze mě. Víš přece, že jsi za mnou mohl přijít už dřív. Jsem prostě tak…“ „Mně se omlouvat nemusíš. Věděl jsem, že ti to nebude vadit, když ti to přijdu říct. Ale… on má dnes narozeniny? Tak to se moc omlouvám já. Nejnevhodnější dobu jsem si opravdu vybrat nemohl.“ Ukázka elektronické knihy