nechodil. Jiasong mi říkala, že to bude něco nebezpečného, a možná dokonce mimozemského. Ale já jí na to řekl, že mi nebude nic přikazovat hned poté, co mi dala kopačky.“ Zasměje se. „Nej horší způsob, jak se přenést přes rozchod. Mohl jsem si prostě nechat udělat nějaký blbý účes, místo abych lezl na disk, který spadne z nebe.“ „No co už.“ Elza se zasměje. „Život je moc krátký na to nena stoupit na náhodný létající objekt.“ „Zrovna teď teda život vypadá extra moc krátký.“ Yiwei se otočí a podívá se na nekonečné modrobílé vzorce pohybující se pod námi. „Začíná tady nahoře být docela zima.“ Taky to cítím. Vzduch štípe jako za studeného dne pozdního podzimu. Ochranné štíty plošin už se hroutí. Země vzplála zeleným ohněm. Nad horizontem se vznášejí vlny fosforového světla s nádechem žluté a růžové. Z vesmíru pozoru jeme polární záři. Wang Yiwei vyndá z pouzdra steel kytaru havajského typu a položí si ji na klín. Zatímco stále upřeně hledí na polární záři, hraje úchvatně krásnou melodii, poskládanou ze stovek něžných tónů. Pak se jeho kytarové pouzdro zachvěje a vyleze z něj malý robot se dvěma repráčky místo očí a s kamerou místo nosu. Robot se na čtyřech tenoučkých nohách přišourá k Yiweiovi a začne k jeho melodii hrát elektronickou harmonii. Yiwei se na robota podívá a vypadá překvapeně, jako by nevěděl, že se mu vplížil do pouzdra. Pak se trochu posune, aby se robot mohl posadit vedle něj. Hudba do mě proniká a dostává se až za masku statečnosti, kte rou jsem si nasadila. Nemůžu si pomoct a myslím na to, že se teď 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513725
možná Rachael a ostatní při explozi rozletěli na tisíc kousků. Na dobu několika úderů srdce se roztřesu a cítím se tak křehká, jako by mě každou chvíli měl odvát vítr. Podívám se vzhůru a vidím Elzu, jak upřeně hledí na horizont a ve velkých hnědozelených očích jí pohrává světlo. Něco na její hranaté tváři ozářené tím světlem mě na chvíli nechá bez dechu. „Zbožňuju tvého robota,“ řekne Yiweiovi. Ten se usměje, ale brnká dál. „Toho jsi vyrobil sám?“ „To je Xiaohou. To znamená opička.“ Yiwei si povzdechne. „Moje přítelkyně… Chci říct moje ex přítelkyně a já jsme společně postavili mnoho hudebních robotů. Chystali jsme se založit lidsko ‑robotí popovou skupinu a dobýt s ní svět.“ Jako popovou hvězdu si ho snadno dovedu představit: záplava vlnitých tmavých vlasů, dětská tvář a štíhlé, ale silné ruce, které se při hře trochu napínají. Potřebuju ty dva zaměstnat hovorem, zatímco se snažím posta vit z hromady odpadu motor, jenž by nám umožnil někam se pohnout. A tak se zeptám Elzy: „A co ty? Co tě přimělo nastoupit na plošinu, která se zjevila jakoby odnikud?“ „Nemusím ti říkat vůbec nic.“ Obejme se rukama. „Jo, nemusíš. Jenom zabíjím čas. Neboj.“ „Dobře, tak jo.“ Elza si odfrkne nad mou chabou reverzní psy chologií. „Bydlela jsem v Coletivo Frenético, takovém hackerském místě ve Vila Madalena. Výměnou za to, že nemusím platit nájem, jsem vyučovala kódování. Ale přestože jsem byla lepší než většina kluků tam, nikdy mě nebrali vážně, což je jediný důvod, proč jsem se vůbec zúčastnila té hackerské soutěže, nebo co to bylo. A pak, když jsem vyhrála, jsem sama kvůli sobě musela zjistit, jestli je ta pozvánka opravdová, nebo si ze mě jen někdo vystřelil.“ Podívá se na mě dolů a polární záře jen zdůrazní všechnu bolest skrytou za 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513725
jejím úsměvem. „A teď zemřu… a to jen proto, že jsem něco chtěla dokázat nějakým pitomcům, které to nikdy ani nezajímalo.“ „Dnes nikdo nezemře,“ řeknu. Podívá se na mě, jako by říkala: Nelži mi zase. Takže teď musím vymyslet, co řeknu, abych stále působila jako ta silná. Vzduch řídne, srdce mi tluče až příliš rychle a nemám už v zásobě žádná kouzla. Snažím se najít nějaké moudro od kapi tánky Argentianové, které mám uložené v hlavě. Ale jediné, co mě napadá, je to, co mi řekla Rachael, než jsem vyskočila z Nezlomné. „Tady nahoře si budeme navzájem krýt záda,“ řeknu. „Dosta neme se z toho.“ Oba se na mě chvíli dívají a já jsem přesvědčená, že mou před stíranou chrabrost prokoukli. Ale Elza jen přikývne. „Dobře. Nikdy bych si nedovolila zpo chybňovat šéfku v roztrhaném skafandru.“ A Yiwei se vrátí k pozorování světelné show na horizontu a k hraní na kytaru za doprovodu svého malého robota. Ani si nevšimnu, kdy přesně jsem přešla z vážného pokusu o naši záchranu k pouhému předstírání téhož. Jako bych hrála školní divadlo a pantomimicky předváděla neexistující „piknik“ – bez dek, košů, jídla či talířů. Alespoň se mi zlepšilo vidění, takže vidím, co nedělám. Elza pozoruje můj strnulý, zamračený pohled a přikrčí se vedle mě. „Jenom dýchej a vyčisti si mysl, jo? Když se zaseknu na nějakém problému, tak si představím, že už jsem ho vyřešila, a pak ve své představivosti postupuju pozpátku, abych si vyba vila kroky, které mě k řešení dovedly.“ Mluví laskavě a trpělivě 100
Ukázka elektronické knihy