BRONWYN SCOTTOVÁ
„Chápu, žes o tom neřekl těm třem, ale proč jsi o tom nepověděl mně?“ vrátila se ke své otázce. „Žila jsem v přesvědčení, že si věříme, Vene. Že jsme přátelé, kteří před sebou nic netají.“ On věděl o každém jejím tajemství, za ta léta se mu svěřila mnohokrát a doufala, že i on se jí svěřuje se vším. Vennor se posadil na kraj postele vedle ní. Vzal ji za ruku a v důvěrném gestu propletl své prsty s jejími. „Abych pravdu řekl, zpočátku jsem nevěřil, že bych něco takového mohl dělat dlouho. Myslel jsem, že buď najdu nějaké důkazy a odpovědi, nebo se mi to nepodaří a pak to celé skončím.“ Rozpačitě se zasmál. „Nebyl jsem si jistý, jestli to bude mít vůbec nějaký smysl, jestli budu mít nějaký úspěch a snad byla v sázce i moje čest.“ Zasmál se. „Ale tys v tom pokračoval dál. Vigilante je dnes slavná osobnost,“ nenechala se odbýt Marianne. Vennor potřásl hlavou. „A teď jsem v tom až po uši. Nemůžu s tím jen tak skončit. Pořád jsem myslel na to, že bych se ti s tím měl svěřit, věděl jsem, že se na mě budeš jinak zlobit, a vidíš? Měl jsem pravdu.“ Škádlivě se na ni usmál. Rozbité kousky, které z nich zbyly po předchozí hádce, se zase začaly pomaloučku skládat dohromady. Všechny špatné pocity šly stranou. Jen se bála, že ty kousky se neposkládají stejně, jako byly dřív. Dnes večer uviděla pro ni zcela novou stránku Vennora. Měla před sebou muže, který dokázal otvírat zamčené zámky bez klíče, který přemohl v temné uličce čtyři silné muže a nic se mu nestalo. Tenhle nový Vennor nebyl uhlazený vévoda, ale neohrožený a drsný muž, a navíc ještě plný vášně. „Měl jsem ti o tom říct,“ přiznal provinile Vennor. „Koneckonců to, žes o tom neměla tušení, tě stejně neudrželo v bezpečí. Vlastně přesně naopak.“ Hlas se mu zlomil. „Bože, Marianne, když jsem přišel na to, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513682
DOZNÁNÍ VÉVODY NEWLYNA
cos provedla, kam ses vydala, vyběhl jsem z toho zatraceného sálu u Mayfieldových a uvědomil si, že můžeš být doslova kdekoliv.“ Odmlčel se, hlavu sklopenou. Cítila z něj pocit bezmoci ještě teď. „Co kdybych se rozhodl vydat se na špatné místo? Co kdybych se rozhodl jít tě hledat do Seven Dials namísto do doků? Nikdy bych tě nenašel, a už vůbec ne včas. Marianne, tihle lidé jsou nebezpeční. Měli tě v pasti. Kdybych tě nedokázal najít, nikdy bych si to neodpustil.“ „Ale no tak, už je přece po všem.“ Marianne ho hladila po zádech. Dokázala si poradit s vlastním strachem, ale s tím jeho už ne. „Odhadl jsi to správně a všechno dobře dopadlo,“ utěšovala ho. Vzhlédl k ní skrz světlé prameny vlasů, které mu spadly do očí. „Vážně, Marianne? Myslíš, že to dopadlo dobře?“ „Nemám žádné zranění, tedy až na pár škrábanců, ale to nestojí za řeč. Nic, co by zítra nespravil správně nanesený rýžový pudr,“ pokusila se o vtip, ale jeho otázka se nejspíš pouhým vtipem odbýt nedala. „Já nevím,“ přiznala upřímně a vzala ho znovu za ruku. Jejich prsty se opět propletly. Po tělesné stránce dnešní noc opravdu dopadla dobře. Nic se jí nestalo, zranění, které utržila, bylo zanedbatelné v porovnání s tím, co všechno se mohlo stát. Na druhou stranu – dost věcí se změnilo. Způsob, jakým se na něj teď dívala, a nejspíš i on na ni. Jejich přátelství prošlo zkouškou ohněm a už nikdy nebude stejné jako dříve. Půjde ještě jeho jemné předivo zacelit? A jaké to bude potom? Od něj bylo ohleduplné, že rozhodnutí zjevně nechával na ní. Byl to důkaz jeho pevného charakteru. Neprosazoval své zájmy ani ji nechtěl do ničeho nutit. „Můžeš mi odpustit, Marianne? Že jsem to všechno před tebou tajil?“ Slabé světlo lucerny tvořilo na 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513682
BRONWYN SCOTTOVÁ
jeho tváři měkké stíny. Otisk její dlaně pomalu mizel. Nebyl sám, kdo potřeboval odpuštění. Marianne přikývla. Odpuštění se zdálo jako dobrý začátek pro ně oba. „A můžeš odpustit ty mně za to, že jsem porušila slib, který jsem ti dala, i to, že jsem tě uhodila?“ Jenomže odpustit znamenalo něco jiného než zapomenout a sama Marianne cítila, že budou oba potřebovat nějaký čas, aby se se vším vyrovnali. Ticho, které mezi nimi teď viselo jako mrak, tomu nasvědčovalo. I když se drželi za ruce, byla mezi nimi propast. Bylo lehké mu odpustit, že před ní všechno tajil, ale zapomenout na to, co ji to bude stát, už bude těžší. „Předpokládám, že z mého článku pro časopis asi nic nebude,“ ozvala se konečně Marianne. „Nejspíš by ho stejně neotiskli. Asi to od začátku nebyl dobrý nápad.“ A nejen její vysněný příběh, ale i to ostatní: stát se novinářkou a vyhnout se tak manželství. To zjištění jí otřáslo. Žádná jiná možnost jí nezbyla. Nedokázala splnit podmínky, které si sama určila. Skončí jako vdaná panička. Zřejmě bude pravda, že člověk svému osudu nedokáže utéct. „Jak poznáš, že je čas se vzdát?“ Položila mu hlavu na rameno a povzdechla si. Dnes v noci se jí celý život obrátil vzhůru nohama. „Když jsem odcházela večer z domova, všechno vypadalo tak nadějně. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak rychle se to všechno rozpadne na kousky.“ Nedokázala si představit, že by ji ti mizerové mohli napadnout. Nedokázala si představit, že ji zachrání sám Vigilante. A už vůbec si nedokázala představit, že by se z něj mohl vyklubat její nejlepší přítel. A ani ve snu by ji nenapadlo, že její nejlepší přítel dokáže takhle nádherně hříšně líbat. „Jak to poznám? Nevím. Pro mě ten čas ještě nenastal.“ Vennor měl paži okolo jejích ramen a tiskl ji 100 Ukázka elektronické knihy