začala laskat, zastřely se mu touhou. „Zatím ale můžeme dělat něco jiného.“ Wanahomen přikývl, samým chtíčem oněměl a naštěstí už dál nemluvil o lásce.
* * * Pozdního rána Tiánet vstala a oblékla se. Wanahomen už spal klidněji, a jen co se vedle něj pohnula, otevřel oči. „Zatraceně,“ zaklel a posadil se. „Nechtěl jsem ve městě zůstat tak dlouho.“ Tiánet sklonila hlavu. „Můžu ti aspoň připravit koupel a jídlo, než půjdeš?“ Wanahomen se zmateně usmál a přikývl. „Ban barrky vůbec nejsou jako ty,“ řekl. „Chovají se jako královny a očekávají, že je muži budou rozmazlovat — nebo jsou jako pastevci, když si prohlížejí chovný dobytek. Zapomněl jsem, jaké můžou být Gudžárejky.“ „Nejsem jako většina Gudžárejek, můj princi.“ Wanahomen se zatvářil rozpačitě a sklopil oči. „Jistě, patříš k šunhům. Odpusť — nechtěl jsem se tě dotknout.“ Tak to vůbec nemyslela, ale přesto přikývla. Jakmile byla lázeň napuštěná, přinesla mu Tiánet oleje a další toaletní potřeby a znovu se omluvila za nepřítomnost služebnictva. Wanahomen ji ujistil, že samotná koupel je větším přepychem, než jakého si obvykle užívá, a vydal se do koupelny sám. Líbilo se jí, že nepředpokládal ani nijak neotesaně nenaznačoval, že by se o něj měla postarat ona sama. Nedokázala se však přimět k tomu, aby se jí líbil on — nakonec
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513647
ji totiž použil stejně jako její otec, a že se k ní choval ohleduplněji, nehrálo zas až takovou roli. A beztak mezi nimi nemohlo nic být, protože jednou by přišel na to, že je jeho nepřítelkyní. Tiánet se odebrala do kuchyně, že mu připraví něco k snědku. U stolu seděl její otec a jedl rybu a křupavé datle. Jakmile Tiánet vešla, zvedl jedno obočí. „Noc doufám proběhla dobře?“ Pronesl to lehkým tónem, Tiánet však věděla svoje. V očích měl stín žárlivosti. Přestože s plánem, že Tiánet Wanahomena svede, přišel on, dělit se nechtěl. „Jak se dalo čekat,“ opáčila. Obešla ho, nakoukla do pece, přiložila do ní a začala Wanahomenovi ohřívat plátky uzeného. „Špatně se vyspal. Zlé sny.“ Když se otočila, otec byl napjatý. „Zlé sny.“ „Tantufi tu není,“ připomněla mu. V pozadí slyšela, jak v koupelně šplouchá voda, což znamenalo, že je Wanahomen neuslyší. Její ujištění otce kupodivu neuklidnilo. „Slyšel jsem,“ pronesl tiše, „že čtyři hosté, kteří se zúčastnili Chanwerova pohřbu, zemřeli. Ta žinha Zanem a její manžel voják, bratranec tvé matky pán Tun a kupec Bahenamin.“ Tiánet na to nic neřekla, zamračila se a zkusila si vyjmenované lidi vybavit. Tun byl sice starší a ženatý, to mu ovšem nezabránilo, aby po ní vrhal chlípné pohledy. Zanem a její manžel byli ve své zdvořilosti až chladní, ale to se dalo od žinhů čekat. Nicméně Bahenamin… „Poslední z nich, ten obchodník, zemřel přímo v Hetawě,“ pokračoval Sanfi, „když se snažil zlého snu
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513647
zbavit. Hetawský chlapec, který se mu ho pokusil vzít, zemřel s ním.“ Založil si paže a sledoval ji ledovýma očima. „Netušíš, jak se to mohlo stát, dcero?“ Uvažovala co nejrychleji. „Bahenamin,“ řekla. „To byl ten, co si nezakrýval pleš parukou, že? Přijel dřív než všichni ostatní.“ Ano, teď si na něj vzpomínala. Spousta těch, kdo přišli na Chanwerův pohřeb, dorazila jen proto, aby se ukázala ve společnosti dalších příslušníků elity. Bahenamin plakal, upřímně truchlil nad ztraceným přítelem. „Tantufi jsem nechala přesunout do polního stavení kolem poledne, ještě předtím jsem ale Bahenaminovi ukázala jeho pokoje. Byl celý bez sebe — asi si lehl a odpočinul, i když na to bylo brzo.“ „A ti zbylí tři?“ „Bahenamin u nás po pohřbu přespal. Pokud už v sobě měl Tantufin sen, pak byli zranitelní všichni, kdo spali v sousedních pokojích.“ Ani v nejmenším nedopustila, aby její tón a pohled působily dojmem, jako že ho obviňuje, a dodala: „Já byla tu noc zaneprázdněná a nemohla jsem chodit po chodbách, abych zabránila případnému snění. A matka byla samozřejmě hlídaná ve svém pokoji.“ I Insurret uměla zahnat zlé sny, když se jí chtělo. Sanfimu zacukalo ve rtech. Po chvíli vstal a začal po nevelké kuchyni přecházet tam a zpátky. „Tvá matka. Ať si byla sebevíc krásná, neměl jsem si ji brát. Prvních známek šílenství jsem si všiml, už když jsem se jí dvořil, ale potřeboval jsem její bohatství…“ Od mlčel se a povzdechl si, zaťal pěsti. „A Tantufi. Dennodenně si říkám, proč jsem to stvoření nezardousil hned po narození.“
102
Ukázka elektronické knihy