s ním, ať je jakkoli daleko. Poslouchaly napjatě a dlouho se neodvažovaly ji přerušit, nakonec to ale Malena nevydržela. „Počkej, takže s tímhle člověk může vlízt do hlavy úplně komukoli? Třeba i mně nebo Edře?“ Ingerdu její otázka poněkud zaskočila. „No… ano, pokud byste byly součástí Sítě. Ale to jsou jen zaměstnanci ministerstev a… vybraní lidé zvenčí. Takoví, které je nutné kontrolovat.“ „Jako třeba moje babička?“ nadhodila Edra. Podívaly se na sebe. Všem se vybavila jejich poslední návštěva u Laweny Lískavé, kdy ji přistihly uprostřed dosti rozrušené rozmluvy s někým neviditelným. Ingerda ani nemusela odpovídat. „To je strašný!“ rozčílila se Malena. „Jak může mít někdo právo ti prostě vlízt do hlavy a… dělat tam kdovíco?! Myslela jsem, že to může jenom Soudce, a i to je až příliš!“ „Neposlouchala jsi mě,“ zavrtěla hlavou Ingerda. „Síť je pouze způsob komunikace na dálku, nic víc. Pro státní správu je to velmi praktické. Když tě někdo kontaktuje a ty s ním mluvit nechceš, můžeš to odmítnout, to se teď snažím naučit. Potíž je v tom, že… se to teoreticky dá spojit s dalšími druhy magie. A myslím, že právě to někdo udělal Moreeně.“ „Jenomže kdo a proč? Dá se to vůbec nějak zjistit?“ Ingerda pokrčila rameny. „Jak vlastně funguje ta Síť?“ zeptala se Edra. „Jak se můžeš na někoho to… připojit?“ „Není to nějak zvlášť těžké,“ odpověděla Ingerda. „Představ si, že máš v hlavě knihovnu plnou neviditelných knih. Nepoznáš, co všechno v ní je, ale když už o nějaké knize víš, že tam je, a soustředíš se na ni, dokážeš ji najít. Takhle oslovíš člověka, na kterého jsi myslela, on tě uslyší, a když souhlasí, můžete spolu mluvit, jako kdybyste stáli přímo vedle sebe, jen se u toho nevidíte. Myslím, že se někdo musel dozvědět, že Moreena dělá ty meditace, a využil…“
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513645
„Nauč mě to!“ vyhrkla Edra. Obě kamarádky na ni vytřeštily oči. „Ti hráblo, ne?!“ „Edro, to je nelegální!“ Edra sklopila oči. Tušila, že s ní nebudou souhlasit, a chápala i proč, přesto jí ale představa, že může mluvit s někým blízkým, ať je jakkoli daleko, připadala úžasná. Co všechno by se tím zjednodušilo, co všechno by se konečně vyjasnilo, kdyby si mohla takhle přímo promluvit třeba s Keiranem, s matkou nebo s babičkou! Pokusila se jim svůj pohled na věc vysvětlit, slova z ní ale vycházela nejistá a neohrabaná a po chvíli rezignovala. Malena sice připustila, že Síť by mohla být docela užitečná, trvala však na tom, že pouštět si někoho do hlavy je příliš vysoká cena (vzpomeňte na Moreenu!). A Ingerda Edřinu žádost rozhodně odmítla, protože přece existují i jiné, zákonné způsoby, jak s někým komunikovat na velkou vzdálenost. Po delší bezvýsledné debatě se zdeptaná a vyčerpaná Edra rozhodla jít raději spát. Bylo něco po druhé hodině ráno a hluk ze spodních pater neustával, už ho ale pomalu přestávala vnímat. Dokonce i trdlolové dávno spali v pelechu zachumlaní jeden do druhého. Jako na povel se zvedly i Ingerda s Malenou. Když si vzájemně přály dobrou noc, Edra si nějak nedovedla představit, že za několik hodin budou zase vstávat do práce. Probudila se uprostřed noci. Kolem panovala naprostá tma, snad až nepřirozeně černá. Ze spodních pater se stále ještě ozývaly hlasy a neurčitý rámus, teď podivně zesílené, jako by to bylo hned pod jejím pokojem. Uvědomila si, že je vnímala celou dobu, vlévaly se jí do snů a nedovolily tvrdě usnout. Možná si přece jen měla vzít ty Kolumbiny kapky na spaní. Přejela si rukou po obličeji. Byl studený a lepkavý. Vzdychla a nechala paži bezvládně spadnout na polštář. Navzdory
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513645
únavě zatoužila, aby už tahle proklatá noc skončila a přišlo obyčejné nudné ráno. Teprve v tu chvíli si uvědomila, že není sama. V temnotě nad ní se tyčil obrys postavy. Edra ztuhla hrůzou. Nedokázala rozpoznat nic určitého, byla si ale jistá, že to není žádná z jejích kamarádek. Ten člověk jí připadal strašně vysoký. Napadlo ji, že jestli je to zloděj, možná bude stačit bez hnutí ležet a předstírat, že spí… Vtom se stín pohnul směrem k ní a ve tmě se zřetelně zaleskla čepel dlouhého nože. Edra chtěla vykřiknout, schovat se, vyskočit a utéct, nedokázala ale udělat vůbec nic. Jako by ji přikoval k posteli nějakým zákeřným kouzlem, jen ležela a zírala a nemohla se ani nadechnout. Přistoupil až k ní. Sklonil se. Cítila, jak jí ve spáncích buší krev. Ve tmě kousek nad sebou uviděla záblesk dvou čepelí a páru očí. Nebyl to nůž, ale… … nůžky? Stín jí natáhl ruku k hlavě a chytil ji za vlasy. Uslyšela kovové škrtnutí a současně ucítila, jak tah nad jejím pravým uchem povolil. Bezmocně ležela spoutaná neviditelnou silou a čekala, dokud jí neostříhal úplně všechny vlasy. Teprve potom se znovu zvedl a odešel. Zůstala ležet, nehybná a trochu malátná. Chtělo se jí brečet. Její svět se rozplynul ve tmě a v kvílení cizích hlasů. S trhnutím se probudila. Na kratičký okamžik se jí zdálo, že cítí omamující pach tinktury ze snolistu, vzápětí ji ale po tváři pohladil závan studeného ranního vzduchu. Bylo ticho, jen pootevřeným oknem se dovnitř nesl pronikavý hlas ranního vyzvánění. V pološeru se pokoj zdál cizí a neútulný. Zachvěla se a schoulila hlouběji pod peřinu. Na pár vteřin znovu zavřela oči. A vzpomněla si.
102 Ukázka elektronické knihy