98
„Jsem si jistá, že je…“ začala maminka a také strčila ruku do batohu. Když si uvědomila, že je prázdný, tiše zakvílela. „Zlatíčko, říkali jsme ti, že Olíka nemáš na té svatbě vyndávat.“ „Já jsem ho nevyndal!“ vykřikl Vilík a znovu zašmátral v batohu. „Vůbec jsem ho nevyndával!“ „Možná vypadl a je na zadním sedadle,“ napadlo tatínka, utíkal ven k autu, ale pak se vrátil a vrtěl hlavou. „Není tam, kamaráde. To mě mrzí.“ Vilík vytřeštil na rodiče oči. Měl pocit, že bude zvracet. „Musíme Olíka najít,“ vydechl. „Musíme ho najít. Okamžitě.“ Bylo už pozdě a rodiče byli unavení. Věděli ale, jak důležitý Olík pro jejich syna je, a tak hledali dál. „Zkusíme si vzpomenout, kudy jsme chodili,“ navrhl tatínek. „To se mi vždycky vyplatí, když něco ztratím.“ Vilík vstal a vyšel spolu s rodiči ze dveří. Byla samozřejmě tma a ochladilo se. Vilík se třásl zimou, když prohledávali
Joyce_Olíkova_výprava_CZ_vnitřek.indd 98
12.05.2022 18:27:25 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513626
99
verandu, sešli po schodech a pak pomalu kráčeli po chodníku a nakukovali pod keře. „Nastydneš,“ řekla maminka a zkusila Vilíka obejmout, ale on se jí vytrhl a zamířil k autu. Rodiče mu pomohli prohledat všechny koutky a zákoutí uvnitř vozu, ale po Olíkovi jako by se slehla zem. A tak se vydali ve vlastních stopách, tentokrát od auta na verandu a zpátky do Vilíkovy ložnice. „Určitě vypadl na svatební hostině,“ prohlásila maminka nakonec. „Tak se tam pro něj musíme vrátit! Půjdeme ve vlastních stopách zpátky na Svatbu!“ Vilík se opět vrhl ke dveřím, ale maminka ho zadržela. Klekla si na podlahu, aby si viděli do očí. „Poslouchej mě, zlatíčko. Je moc pozdě, dneska se tam vrátit nemůžeme. Už je tam zavřeno. Všichni odešli domů.“
Joyce_Olíkova_výprava_CZ_vnitřek.indd 99
12.05.2022 18:27:26 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513626
100
Vilík zavřel oči. Představil si, jak Olík leží potmě pod stolem na neznámém místě. Docela sám. Olík ještě nikdy sám nespal. A Vilík také ne. „Musíme se pro Olíka vrátit,“ opakoval odhodlaně. „To nejde, kamaráde.“ Tatínek mu položil ruku na rameno a také si klekl. „Prostě už je moc pozdě.“ „Dopadne to dobře, slibuju,“ dodala maminka. Pevně ho objala. „Zajedeme pro Olíka hned ráno. Nikdo ho neodnese. Bude tam v bezpečí, přineseme ho zpátky a všechno dobře dopadne.“ Opakovali to pořád dokola: Všechno dobře dopadne. A Vilík jim chtěl věřit – opravdu. Ale nedokázal to. Věděl, že něco je špatně, že Olíkovi hrozí nebezpečí. Nevěděl, jak je možné, že to ví. Ale cítil to a pocit nechtěl zmizet. „Pojď si zase lehnout, zlatíčko,“ řekla maminka a Vilík ji poslechl. Lehl si do postele a nechal se přikrýt.
Joyce_Olíkova_výprava_CZ_vnitřek.indd 100
Ukázka elektronické knihy
12.05.2022 18:27:28