se dostala ke zvracení do koše, už jsme stály na nejodlehlejším parkovišti u arény. „Hamidovi to prosím neřekneš, že ne?“ podívala jsem se na Heather. Rozvážně přikývla a vyrazila jedno z těch svých pošahaných zachechtání. „Už chápu, proč máš do podzima tolik práce.“ „Hamid není špatnej kluk, o to nejde. Vlastně je fakt sympoš. Jenom se mi… Vím, že to zní divně, ale nemám náladu se s ním bavit.“ „To je snad logický. Je to bratránek, tak je mi ho samože líto. Ale taky je trochu vůl.“ Heather nacpala dýmku trávou a dlouze potáhla. „Chceš?“ „Já chci! Jestli sis nevšimla, tak už neřídím!“ natáhla se po dýmce Lizzy. Z hlavičky se pořád linul kouř. Chvíli jsme trávu nechaly kolovat a potom vyrazily na tribunu. Po první předkapele jsem za sebou uslyšela známý hlas. „Čau holky. To byl nářez, ne?“ Měla jsem pocit, že mi snad slezou chlupy na zátylku. Ohlédla jsem se a uviděla našeho profesora občanky, Rasmann se jmenoval. Kouřil cigáro a měl na sobě koženou bundu, vůbec v ní nevypadal jako učitel. Teprv před pár lety vychodil vysokou a spousta holek ze školy do něho byla zabouchnutá. „Pane Rasmanne!“ usmála se na něj Soojin. „Nevěděla jsem, že posloucháte punk rock.“ „Stýská se mi po koncertech, co jsem na ně chodil v L. A. Ale ten dnešní line-up je super. Už Million Eyes znáte z dřívějška?“ Bylo mi jasné, že ať dál řekne cokoli, určitě to odzívám. Tipovala jsem, že se ptá jenom proto, aby mohl vyblít sáhodlouhou přednášku o kapele, které rozhodně rozumím líp než on. Soojin mu na to ale kdovíproč skočila a zakecala se s ním. „Já je žeru, ale naživo jsem je ještě neviděla.“ Jak jsem předvídala, využil to jako záminku k dlouhému proslovu a prakticky doslova odpapouškoval, co se o Million Eyes psalo v jednom článku v LA Weekly. Lizzy vytáhla cigáro, že ho nechá
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513625
kolovat, a Rasmann se k ní naklonil a připálil jí ho. Na jednu stranu to takhle od učitele bylo senzační, ale na druhou mi to připomnělo Boba a jeho šarádu s tím, že „si tu na zdvořilůstky nepotrpíme“. Lizzy mě vzala za loket. „Pojď se projít, než bude další kapela.“ Chvíli jsme bloumaly kotlem a pak se Lizzy ohlédla. „Ten učitel je slizoun. Pořád to zkouší na mý spolužačky.“ „Vážně? Fuj.“ Přiřítila se Soojin a málem narazila do zábradlí, o které jsme se opíraly. „Co mě tam necháváte s tím perverzákem?“ Zacvičila jsem obočím. „Co tam s tím perverzákem necháváš Heather?“ „Šla na záchod.“ „A s čím se teda vytasil?“ „Nejdřív mi přišel v klidu. Tykačka, říkej mi Tome, bavili jsme se o pořádný muzice. A pak najednou že mám pleť jak porcelánová panenka a jestli nechci po koncertě zapařit, bylo to mega nechutný.“ „Ten zmrd celej rok zneužívá holky ze školy.“ Takhle zuřivý výraz jsem u Lizzy viděla jenom jednou, tu noc, o které jsme nikdy nemluvily. „Na pedouše rozhodně vypadá.“ „Měly bysme mu dát lekci.“ Lizzyin obličej se zatvrdil do úsměvu. Soojin se na ni zazubila. Myslela jsem, že to tím skončí. Ale když jsme se vrátily na svá místa, Rasmann tam pořád byl a Soojin předváděla tu svou falešnou koketní grimasu, co nasazovala, jen když si chtěla někoho povodit. „Hey, ladies!“ zkusil Rasmann napodobit Beastie Boys a vyznělo to příšerně. „Zdar, ehm… Tome,“ odpověděla Soojin a významně se podívala na Lizzy. „Kam že to chceš jít zapařit po koncíku?“ Rasmann odhalil zuby. „Vezmu tě k sobě, to bude nejlepší. Dostal jsem od táty vynikající bourbon.“ „Můžu přibrat i kamarádky?“ Rasmann si nás změřil pohledem. „Jasně. Není problém. Máme přece prázdniny.“
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513625
Nasměroval nás do jedné rezidenční čtvrti v Tustinu. Patřila k desítkám podobných komplexů, které na předměstích vznikly v sedmdesátých letech a měly působit přírodně a lesnatě. Když jsme pak pěšky pokračovali mezi trávníky s amorfním půdorysem a štukovanými zdmi ukrytými za hradby stromů, nechala jsem si ostatní trochu utéct a zapálila si cigaretu, kterou mi Lizzy nějakou dobu předtím strčila do kapsy. „Pak vás doběhnu! Jenom si tu dám páva.“ „Zatím!“ Vystoupali po rustikálních dřevěných schodech, zatímco já se opřela o lampu, vyfukovala křivé kroužky a říkala si, do čeho jsme se to sakra pustily. Pořád jsem myslela na Hamida, na to, že zavolal až teď a neomluvil se. Nelogicky mě vytáčelo, že mě neodprosil za ten večer, o kterém ani nevěděl, ten, kdy jsem nahá ležela na vyšetřovacím lůžku a měla v sobě stroj na bolest. Kouř a trápení mě štípaly do očí, všechno jsem viděla zamlženě. Najednou zpoza rohu vyšla žena, namířila si to přímo ke mně a baloňák se jí rozhalil tak, že jsem uviděla pumpky a blůzu s vysokým límečkem, jaké bývaly v módě v osmdesátkách, když frčelo oblečení od Gunne Sax. Vlasy měla stažené do dlouhého tlustého culíku. Stoupla si přímo přede mě a řekla: „Musíme si promluvit o Lizzy.“ „Cože?“ Na to, abych se zeptala, odkud Lizzy a mě zná, mě moc zaskočila. Byla mi zvláštně povědomá, ale nemohla jsem si vybavit odkud. „Chci ti říct, že nemusíš dělat nic, čeho bys později litovala. Můžeš toho nechat hned. Dneska v noci.“ Naklonila hlavu ke straně. „Rozumíš? Můžeš se okamžitě vrátit domů a na tohle všechno zapomenout. Nedovol Lizzy, aby tě do toho zatáhla.“
102
Ukázka elektronické knihy