Devátá kapitola
Jednou po ránu se mě přišli zeptat, proč znovu neučím. Prý jestli mám něco proti nacistické škole. „Vůbec ne,“ řekla jsem. Jen co jsem se těch mužů zbavila, zastavilo před statkem auto. Dva důstojníci se ptali po Erichu Hauserovi. Nechala jsem dveře otevřené a těmi otevřenými dveřmi vnikalo dovnitř slunce. Měla jsem rozepnutý svetřík a jeden z těch dvou mi přejížděl pohledem po celé postavě až k lýtkům. „Pošlu ho na velitelství, teď hnal dobytek na pastvu.“ „Proč dobrovolně nenarukoval?“ „To kvůli mně,“ odpověděla jsem, „protože stůňu. Dohodli jsme se, že narukuje náš syn a manžel zůstane doma. Byl dva roky na frontě a z Řecka se vrátil raněný.“ Nahlédli do soupisu, jestli Michael opravdu narukoval. Když v něm jeho jméno našli, začali se chovat vlídněji. Erich zašel do stáje porazit tele. Zabil ho ranou z pistole, kterou si přinesl z fronty. Stáhl zvíře z kůže a nechal maso odkapat. Krávy kopaly kolem sebe a bučely, že jsme málem ohluchli. Celý den byly vyděšené. Erich přinesl maso domů, já ho nakrájela na plátky a dala do sklenic. Vždycky plátek masa a hrst soli. A tak dále, dokud nedošlo maso a dokud nedošla sůl. Naše tři krávy odvedl Erich na statek svého kamaráda Floriana. Ovce k jinému sedlákovi jménem Ludwig. Pod nějakou výmluvou je požádal, aby mu je ohlídali. Zítra jim to dojde. Když se večer vrátil, osmažila jsem maso na másle. Tuk jsem nalila na polentu a najedli jsme se. Ládovali jsme se, že jsme div nepraskli. Když jsem se venku podívala na shluky hvězd, připadalo mi, že nic z toho / 98 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513398
není pravda. Ani to, že utečeme do hor, ani to, že máti odjela do Sondria k Peppimu. A ani to, že je náš syn nacista. „Bojím se, že to Michael odskáče,“ řekla jsem. „Já se zas bojím, že na nás Michael pošle nácky.“ „Neříkej takové ošklivé věci. To on neudělá.“ „A oni neudělají nic jemu, nanejvýš mu položí pár otázek.“ Sklidila jsem ze stolu. Umyla jsem nádobí v dřezu, otřela jsem kredenc a nábytek a nakonec jsem umyla podlahu. „Proč se tak zbytečně namáháš?“ nechápal Erich. „Beztak statek obrátí vzhůru nohama, možná ho i podpálí. Na co ti bude zanechat ho uklizený?“ „Stejně ho nechám uklizený.“ Erich pokrčil rameny, nacpal do tlumoků další věci a nachystal dva pytle se slámou na spaní. Já procházela místnostmi a kontrolovala, jestli je všechno v pořádku. Potřebovala jsem věřit, že se vrátíme. A že se vrátí i máti a zase bude štrikovat a pletací jehlice jí budou čouhat za lokty. Všichni se vrátí. Peppi se svou ženou Irene, mládenci ze vsi odvedení nacisty, Michael, který se usmíří s Erichem. A vrátíš se i ty. Válka skončí a oni tě konečně přivezou zpátky do Curonu. Vyrazili jsme za hluboké noci. Vrhla jsem ještě jeden pohled do kuchyně a na jídelní stůl. Utěrky byly složené a naskládané na sebe, skleničky ještě okapávaly. Ve vzduchu se vznášela vůně čerstvě poraženého masa. Nad Ortlesem visel srpek měsíce. Šla jsem ke Grauovi a sundala mu řetěz. Pozvedl hlavu, kterou měl položenou na tlapkách, a otočil se ke mně zkrabatělými víčky. Pohladila jsem ho po čenichu a po ocase. „Brzy se zase uvidíme, Graue,“ řekl Erich a podrbal ho za ušima. / 99 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS513398
Pak mě vzal za ruku a šli jsme. Už jsem se ani nepamatovala, kdy mě vzal naposledy za ruku. Cítila jsem se poddajná a lehká. Zamířili jsme k modřínům. V lese tma okamžitě zhoustla a zima byla štiplavá. Erich rozsvítil baterku a v jejím světle chvíli pozoroval mou tvář. Z úst nám stoupala pára. „Bojíš se?“ zeptal se mě. „Ne,“ odpověděla jsem. Měla jsem chuť ho tam uprostřed lesa políbit. „Měli bychom jít, dokud je tma. Dostat se co nejvýš a mířit do Švýcarska. Jsou tu jeskyně a seníky, nahoře nějaký úkryt najdeme. Musíme se dostat výš než Němci, co kontrolujou hranice, a zastavit se, ještě než narazíme na švýcarskou policii.“ Stoupání začalo být příkré a my zmlkli. Bylo třeba poslouchat, kde se co šustne. Erich měl v ruce pistoli a loveckou pušku zavěšenou přes rameno. Ve větvích bez přestání šelestilo a já nemyslela na vojáky, ale na hady a ještěrky, pod nimiž listí haraší, na vlky, které zvuky děsí, na sýčky se žlutýma očima. Vytáhla jsem si šál od máti nejdřív přes nos, pak i přes uši a nakonec jsem si ho dala přes hlavu. Když jsem klopýtla nebo když byl terén moc příkrý, podal mi Erich baterku, ale vzápětí mi vyhuboval, protože jsem mu posvítila do tváře. Na chvilku jsme se zastavili a zaposlouchali se do zvuků bystřiny. Naplnili jsme čutoru. Voda byla ledová a já řekla Erichovi, ať pije pomalu. Chtěla jsem si povídat, ale neposlouchal mě. Ticho by se tu dalo krájet a stejné ticho určitě zavládlo i v našem pustém domě. „Nezakrývej si uši, odteďka bychom mohli narazit na vlky.“ „Kdy se rozední, Erichu?“ „Už brzy.“
/ 100 / Ukázka elektronické knihy