Ona mi řekla, že se nepřipravila na hodinu řečtiny a že bychom se měli přesunout, protože máme zpoždění. Tak jsem ji doprovázel ke škole, díval jsem se na ni zezadu, načež počalo ticho silnější než z jakékoli písničky nebo jakéhokoli hluku, bylo to pět minut naprostého napětí a já jsem si připadal jako malý mág, načež předtím, než jsme vstoupili do třídy, se mě zeptala: nevzal sis nějaké úkoly na dneska odpoledne, že? A já jí řek no jasně, měli bychom jít do kina! --3 To ráno jsme měli řečtinu, pak zase řečtinu, občanskou výchovu a matematiku. Profesorka řečtiny byla pořád do své látky zabraná, já jsem však ničemu nerozuměl a byl jsem zcela ohromen, poněvadž poezie od Sapfó mi připadala stejná jako ta od Rominy Power nebo od Al Bana, zatímco ta od Archilocha se jevila podobně jako od Branduardiho28, takže jejich poezie byla velmi hodnotná na rozdíl od Branduardiho, který neznamenal nic. Tak tak. Tudíž jsem si myslel, že kritériem pro kulturu je snad starověkost, protože čím jsou věci starší, tím jsou kultivovanější, a tudíž také musela být poezie prehistorických lidí bezpochyby mnohem lepší než ta od Řeků, pro něž nadto muselo být velmi jednoduché perlit celý 28
Angelo Branduardi (*1950) je italský folk-rockový písničkář a skladatel.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512881
den během procházek po náměstích, aby říkali chytré věci, tak jako že měli doma otroky jakožto živé elektrospotřebiče. Přemýšlel jsem i nad tím, že dneska, abys takové elektrospotřebiče mohl mít, musíš utratit peníze a žiješ ve strachu, že se pokazí. A stejně tak, když vpustíš do domu instalatéra, stojí tě dost peněz, takže ve finále musel vyjít takový otrok levněji. To ráno taky profesorka vysvětlovala Xenofóna a tvrdila, že nebyl sice tak dobrý, ale že byl přesto významný. Bylo to celé o nějakém vojenském táboře a pamatuji si, že to nikdo neposlouchal; bylo to prostě o jednom z těch rán, kdy se spouštěly padací brány, a byla to vlastně taková ta shoda mezi učitelem a studenty, v níž si každý z nich žil ve svém vlastním světě, kde se nikdo neruší, ledaže by zničehonic vyučující řekl, že to teď přerušíme, což je hrůza. Já jsem umíral chutí spát. Měl jsem svou kamarádku z lavice, která byla jako kněžka a udiveně se na mě dívala, a tak jsem jí řekl, ať je zticha, ať nemluví, že je mi fajn a že se nic neděje, a ať je klidná, že jsem se modlil celou noc. Pomýšlel jsem na Silvii dvě řady za mnou a myslel jsem na to, že jsem taky otrávený tím, když jsem nad ní nepřetržitě přemýšlel, avšak byl jsem příliš zasažen na to, aby se cokoli, na co jsem to ráno myslel, přetransofromovalo do ní. Například pokud jsem se snažil pozorovat třívteřinové delírium téhle profesorky o té historce o Xenofónovi a jeho řeckém vojenském táboře, přišla mi hned na mysl myšlenka, že z jednoho z vojenských stanů vyšla Silvia, já neměl odvahu se za ní obrátit a místo toho jsem ořezával tužku, přičemž jsem na ni pozorně upíral zraky, jestli je špička dost ostrá, a zase jsem ji strouhal dál a tak dále. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512881
Počítal jsem a snažil jsem se vymyslet, co by se to odpoledne stalo, kdybych z hlavy vyhnal množství dojemných obrázků typu Modrá laguna, které se mi v ní zjevovaly v souvislosti se Silvií, a nechal plynout čas jako nějaké brebentění na pozadí, asi jako když ležíš v posteli v obýváku, kde je zpovzdálí zapnutá televize, a slyšíš ji, jak se její zvuk vytrácí někam jinam. Nerozuměl jsem, proč jsem tohle ráno cítil potřebu nedívat se na ni a ani nemluvit, jelikož bylo všechno tak napjaté a jakoby zmražené, dokud jsme se neměli odpoledne vidět u filmu. Můj život se mi vytrácel z rukou do jakýchsi nezastavitelných představ a byl jsem jen jako pocity, které jsem zakoušel, a z rozumu jsem moc dobře chápal, že jsem zrovna procházel blázněním a že jsem musel ještě trošku dořezat tužku. Měl jsem taky srovnat fixy do pouzdra a moje přítelkyně kněžka si dělala poznámky, k čemuž jsme očekávali konečné zvonění skončení výuky a zbytek, co bude následovat. Silvia seděla ve třídě vzadu. Silvia měla svoji nádobku se žábronožkami. Silvia dýchala. Silvia měla červenou tašku. Silvia byla jako loď, na niž jsem nastoupil a která odjížděla nevím kam, a za chvilku jsme měli spolu jít do kina, dokud neskončí promítání a Během sekundy ke mně přišla a řekla, že má pro mě překvapení. Pověděl jsem jí na to, že mě to těší, a pak udělala takovou grimasu, co mě nechala lapat po dechu, přičemž dodala, že musím počkat do odpoledne, abych se dozvěděl, o co se jedná. Jen jsem polknul a povzdychl si tak jo, dobře. Já mám pro tebe taky překvapení! Nebyla to vlastně žádná grimasa. Byl to takový prazvláštní úsměv, kynoucí od velitele k vojákovi, což jsem byl jako já, sehnutý k jeho 101 Ukázka elektronické knihy