přestávkami, je velmi vyčerpávající. Když vyšli z chodby, ocitli se na svahu skalnatého kopce. Kolem nich se zvedaly nízké hřebeny, jejichž siluety se rýsovaly v trojím měsíčním světle. Bělostný opar visel těsně u země a vyplňoval prohlubně jako lesklá voda. Brown instinktivně vzhlédl. Po obloze plál meteor, přitahovaný obrovskou gravitací Jupitera – to bylo vše. A to byl dost známý pohled. Garth, zmítaný únavou, zvolal. „Řeka – tam dole. Půl míle. Mlha je hustší…“ „Dobře. Jdeme.“ Toto kolo cesty bylo téměř nejtěžší. Ale tiché hučení řeky neustále sílilo, jak klopýtali dál, a světélkující mlha jim ovívala kotníky, kolena, pasy. Zavírala se jim nad hlavami, takže se pohybovali v přízračném světě beze stínů, v němž se zdál být matně osvětlený i samotný vzduch. Byly vidět stromy. Garth, téměř vyčerpaný, hledal šelfovou pláž, našel ji a klesl na bezvládnou hromadu. Viděl, jak Paula klesla vedle něj. Muži s úlevou odhodili těžké batohy. Brown – ten chlap snad nebyl z masa a kostí, řekl: „Budu potřebovat pomoc, abychom udělali vor. Chlapci, kteří se cítí unavení, budou hlídat oblohu, aby nám dali echo, když spatří stíhací letadla. Nemyslím si, že by velitel poslal v noci náklaďáky, ale použije pátrací letadla.“ „V téhle mlze nás neuvidí,“ řekla Paula slabě. „Mohli by nás slyšet, když mají ztlumené motory. Takže budeme pracovat rychle. Garthe!“ „Co je?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512875
„Jaké stromy chceme?“ Garth ukázal. „Lata. Třeba tamhle ten. Dají se snadno pokácet a plavou. Všude kolem najdeš odolné liány.“ S námahou ze sebe vynutil slova. Brown shromáždil osm svých mužů včetně zrzavého Sampsona a odvedl je pryč. Zvuk zvonících seker se vzápětí rozléhal po okolí. Dva další byli rozmístěni na pahorcích nad nízko ležící mlhou, aby hlídali letadla. Garth, který byl s Paulou sám, byl příliš unavený, než aby si uvědomoval její přítomnost. Slyšel její hlas. „Cigaretu?“ „Díky…,“ Garth si jednu vzal. „Omlouvám se, že vám nemůžu nabídnout pití.“ „To neřeš!“ zavrčel Garth. Cítil na sobě její oči. Vtáhl kouř hluboko do plic a luxusně vydechl. „Máš zbraň?“ „Ano. Proč?“ podivila se. „Oh-něco občas vyleze z řeky. Příkladně vodní ještěrky, masožravé. Na Ganymedu se naučíš spát s jedním okem otevřeným.“ „Je to zvláštní svět,“ uznala Paula. „Kdysi byl vysoce civilizovaný. Teď se vrátil k divošství.“ „Podmínky jsou tu špatné. Příliš živelné. Jupiter dává světlo, ale málo tepla. Zvířata a rostliny musí být odolné, aby přežily. Teď je letní období, ale je tu dost zima.“ „Kolik toho víš o Zarnu?“ zeptala se náhle. Garth zamrkal. „Moc toho nevím. Proč?“ „Moc lidí je nikdy nevidělo, proto mě zajímají. Podařilo se mi přeložit několik nápisů z Chahnn… Zarno nejsou lidé, že ne?“ Garth neodpověděl. Paula pokračovala. „Prastaří je ale znali. Snažili se je vzdělávat – jako Řím kolonizující
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512875
divoké rasy. Nejspíš proto by Zarnové měli mluvit jazykem Antiků.“ Znovu se usmál. „To ano.“ „A pak Antikové nějak vymřeli. Zůstali Zarnové. Znovu se z nich stali barbaři. Kéž bych věděla, jací byli. Domorodci, kteří je viděli, zřejmě nedokážou ta stvoření popsat. Nosí lesklou zbroj, že?“ Garth zavřel oči a snažil se vzpomenout si. V mysli mu narůstal nejasný, matný obraz – postavy podobné lidem, kterým zářily tváře, které byly zkřivené, ohavné stvůry… „Viděl jsem je, ale zapomněl jsem na ně. Jed z Noctoli mi zničil paměť.“ „Ty si opravdu nic nepamatuješ?“ Garth si protřel čelo. „Ne na člověka… ne. Stvoření jako živé sochy, zářící a pohyblivé… Nevím.“ „Silikátový život?“ Paula zamyšleně teoretizovala. „Je to možné. A mohl by se vyvinout na planetě, kde jsou tak tvrdé podmínky pro přežití. Takové tvory by přece neovlivnil ani pyl z Noctoli, ne?“ zeptala se. „Ne, nebo si vybudovali odolnost. Virus je aktivní jen za denního světla, když jsou květy otevřené. Nevím proč. Než se vydáme příliš daleko do Černého lesa, budu muset všem dát protitoxinové injekce – všem kromě mě. Na mě už pyl nezabírá.“ Mlčeli a odpočívali. Zdálo se, že je to jen okamžik, než se objevil Brown a oznámil, že vor je připraven. „Je to provizorium, ale je silný. Poslyš, Garthe, co ta letadla, co nás zahlédla na řece? Budeme snadný cíl.“ „Stříleli by na nás?“ zeptala se Paula. „Ne. Ale použili by uspávací plyn a chytili by nás, až bychom dopluli na břeh. To nechceme.“
Ukázka elektronické knihy