Kapitola sedmá
K
dyž Fátima dorazila do ulice Muhammada Alího, bylo už po půl desáté. Štamgasti se trousili do podniků se zářícími vývěsními štíty a nejrušnější káhirskou tepnu plnily letmé útržky hudby. Nad podnikem Elektrický oud zeleně poblikávaly alchymistické křivule, zatímco jinde zase pulzovala rudá silueta kabaretní tanečnice. Po dnešním dnu byla tohle všechno vítaná úleva. Obě agentky strávily hodiny pročítáním složek o lordu Worthingtonovi: týkajících se jeho podnikání, zaměstnanců, finančních transakcí. Worthingtonova společnost vyrostla na obchodních a stavebních zakázkách — protože dokonce i ve světě magie a džinů potřebujete tak všední a nudné věci, jako jsou investoři a kapitál. A když někdo zabil boháče, stopa vždycky téměř neomylně vedla k jeho bohatství. Agentky však nepřišly vůbec na nic. Večer Fátima prohlásila, že mají padla, a poslala Hadíu domů. Nedalo se dělat nic moc dalšího než čekat, s čím přijdou Ásimovi lidé v pondělí. Všechno dohromady to Fátimu dost rozčilovalo, a o to víc se těšila na dnešní večer. Odbočila z hlavního bulváru do jedné místní postranní uličky. Nebylo jich tu tolik jako na bazaru Chán, ale i tak jste se v nich mohli docela snadno ztratit. Na jednom téměř neosvětleném náměstí vešla do průchodu a potom sestoupila po
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512774
schodech k prakticky neviditelným dveřím. Svou vycházkovou holí na ně zabušila podle tajného kódu: třikrát krátce, dvakrát dlouze, třikrát krátce. Nahoře se otevřel průzor a v něm se objevily dvě oči s měňavými nachovými duhovkami. „Ztratila ses?“ „Hledám, kde si dát jasmínový čaj,“ odpověděla. „Kolik cukru?“ „Jenom trošku.“ Průzor se zabouchl a dveře otevřel velice svalnatý džin v černém fraku. Elegantním gestem ji pozval dál; nachové duhovky mu zářily. „Vítej v Jasmíně.“ Fátima vešla a jako menší bouře se přes ni přelila kakofonie hudby a bujarých hlasů. V telefonním seznamu byste Jasmínu nenašli. Venku to jméno nikdy nikdo ani nevyslovil. Podniku se říkalo zkrátka Putyka. U stolů seděli štamgasti a mluvili a smáli se, zatímco plechoví eunuši ve smokinzích a rudých tarbúších odnášeli prázdné sklenice. V Putyce tekl alkohol proudem. Hlavně pivo, oblíbená egyptská omamná látka. Ale bylo tu i víno a módní perlivé šampaňské a kouzelné elixíry, po nichž jste se úplně doslova vznášeli. Ale jen kvůli alkoholu sem nechodil nikdo. Ten vám v Káhiře ochotně nalili kdekoli, dokonce i zahraniční značky. To, co dělalo z Jasmíny něco mimořádného, byla její klientela. U jednoho stolu seděly dvě ženy v pařížských šatech a kouřily cigarety v tenkých želvovinových špičkách — to byly členky společenské smetánky, které se přišly podívat mezi chudinu. Mezi nimi seděl vysoký mléčně bílý džin s nepřirozeně pohlednou tváří, potahoval z vodní dýmky a vyfukoval rotující stříbrné kroužky. Za stoly se ladně jako kabaretní tanečníci pohybovali mladíci v oblečení pouličních chuligánů — a tančili se ženami z vyšších kruhů, které byste jinde po jejich boku nespatřili ve
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512774
dne ani v noci. Někteří z těch mladíků tančili spolu navzájem. Všechno vibrovalo uhrančivou hudbou řvoucí z vyvýšeného pódia. Fátima se prodrala davem a přiloudala se až k baru. Barman, malý džin se šesti rukama, rozdával nápoje. Fátima zachytila ten svůj, když klouzal po pultu kolem ní, zvedla ho do výšky a spokojeně usrkla. „Děláš, jako bys něco pila,“ komentoval to kdosi anglicky, „a přitom tam nemáš nic jinýho než sarsaparillu!“ Otočila se a pohlédla na postaršího muže v hnědém obleku, který seděl o pár míst dál. „Sarsaparillu s mátovými lístky a čajem,“ opravila ho. „Měl bys to někdy zkusit.“ Muž zafuněl. „Já mám rád pití, který je k pití!“ Na jeho hnědé tváři zazářil úsměv. „Jak se máš, Fátimo?“ Také se na něj usmála. „Dobře, Benny. Nějakej čásek jsme se neviděli.“ „Jenom minutku!“ Přesunul se k ní a odložil stříbrný kornet. Benny, jako ostatně většina muzikantů v Jasmíně, pocházel z Ameriky, z místa zvaného New Orleans. Do Káhiry se sjížděli lidé z celého světa. Někteří tu hledali práci, jiné přitáhlo vyprávění o mechanických zázracích a džinech. Benny a mnozí další sem utekli před čímsi, čemu říkali Jim Crow (což byl jakýsi zákon). Přinesli si s sebou své naděje, své sny a také svou úžasnou hudbu. „Hraješ dneska večer?“ zeptala se Fátima. „Každej večer.“ Jejich pozornost upoutala trumpeta vřeštící na pódiu. Hráč se při hře zakláněl vzad a prsty pohyboval tak rychle, až skoro nebyly vidět. Nástroj skřehotal, přerývaně sténal a křičel jako milenci pozdě v noci nebo rozhádaný pár časně zrána. Za trumpetistou se k jeho extempore přidala celá kapela s mnohohlasou harmonií klarinetů a trombonů.
100 Ukázka elektronické knihy