tváře všech tří mužů. Buruško zafrkal a dupl kopytem do země. Ilja o krok ucouvl. „Nezkoušej na mě vědmácké triky, Vseslajeviči,“ procedil skrz zuby. „Chceš mě omámit kouzly a vnutit mi svou vůli? Dobře vím, co jsi zač. Ty a tví stoupenci uctíváte zmeje, dávné dračí bohy. Tohle žezlo jsi určitě zdědil po svém otci, posledním velkém goryničském veleknězi. Je plné zrádných hadích kouzel.“ „Nechci tě zaklít, Iljo,“ zavrtěl Volch hlavou. „Jen si promluvme.“ „O čem?“ „Třeba o tom, kam ses tak narychlo, v houstnoucím soumraku chystal. Máš i nějaký cíl, nebo chceš jen rychle nechat Murom za zády?“ „Obojí. A jedu na sever, když to chceš vědět.“ V Iljově hlase nebylo ani za hrst máku vlídnosti. „K Itylu? Co tam?“ „Nechal jsem tam rozdělanou práci. Musím ji dokončit. Když už člověk vykácí les, měl by i vytrhat pařezy, zorat zem a zasít zrno.“ „Moudře hovoříš, jako bych slyšel svého otce,“ ozval se v Mikulovi selský původ. „Jen úplně nechápu, co tím myslíš? Protože klučit lesy k Itylu určitě nepospícháš.“ „Já vím, o čem mluví,“ mhouřil Volch oči. „Nepochybně chce pronásledovat ty lupiče, kteří vypálili jeho osadu. Je to tak, Iljo?“ Muromec přikývl. „Většina z nich už díky Alvarovi vykrvácela do Oky, ale někteří uprchli na lodi do čeremiského sídla dole u ústí Vetlugy.“ „Suchodol,“ zkřivil Volch rty, jako by si chtěl odplivnout. „Co na to říkáš, bratře Mikulo? Tenhle mladík chce hledat hnízdo otrokářů, kteří vozí panny do bulharského hadího chrámu. To je čiré bláznovství, Iljo. Nevíš snad, že otrokyně ze Suchodolu neputují do Suwaru, aby sloužily? V dračí věži Zilantaw jimi krmí draka.“ „Nikdo netvrdí, že jedu své rodačky osvobozovat,“ odsekl Ilja. „Dobře vím, že už je nenajdu živé. Ale aspoň je pomstím. To pro ně udělat můžu. Zbytečně mě odrazujete, plýtváte mým i vaším časem. Nechte mě projet. Do rána chci být v polovině cesty ke Kljazmě…“ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512620
„Vydrž, molodče,“ přikročil Mikula blíž. „Nejezdi na sever. Pojeď na východ. S námi.“ Muromec do něj zabodl studený pohled. „Posmíváš se mi, Seljanoviči? Zahanbenému chudákovi pliveš na hlavu?“ „To by mě ani nenapadlo,“ odvětil Mikula vážně. „Co myslíš, proč jsme tě vyhledali?“ přidal se Volch. „Chceme ti navrhnout, aby ses přidal ke Svjatoslavově družině.“ Ilja se syčivě zasmál. „Tak to mi tedy pověz, proč byste to dělali? K čemu by vám byl nemotora, který neumí bojovat s mečem ani sekerou a lukem netrefí ani vola na tři kroky? Proč byste mezi proslulé kyjevské bohatýry lákali někoho, s kým dnes Svjatogor zametl zem před muromskou bránou?“ „Plácáš, Iljo,“ pohlédl mu Volch do očí. „Sebelítost ti nesvědčí. Ostatně, není důvod cítit se zahanbeně. Ó ano, soukmenovci dnes na tebe nehledí příliš přívětivě, natož s obdivem anebo vděkem. To je pochopitelné.“ „Nicméně krátkozraké,“ dodal Seljanovič. „Ano, krátkozraké. My to vidíme jinak.“ „Úplně jinak,“ přitakal Mikula. „Podle nás jsi obstál dobře.“ „Co dobře – výborně,“ upřesnil Vseslajevič. „Jsi chlap, který jediným úderem srazil z koně samotného kyjevského knížete. Také jsi dokázal Jegorovi, pro kterého jsou všichni soupeři jen otravně bzučící mouchy, rozlousknout štít a skoro jsi ho srazil na zem. To se nepodařilo ani onačejším bojovníkům, příteli. Jegor většinou zabíjí první ranou a ty jsi jich vydržel víc než půl tuctu a vyvázl jsi bez zpřerážených kostí. Ale hlavně jsi jako jediný prokoukl mé kouzlo, odhalil jsi náš úskok. S něčím takovým jsem se ještě nesetkal. Už ti to zapaluje, Iljo? Jestli jsi tohle všechno dokázal pár dnů po tom, co jsi poprvé narovnal hřbet a postavil se na nohy, pořádný výcvik z tebe udělá jednoho z nejlepších kyjevských bohatýrů.“ „Jestli ne úplně nejlepšího,“ dodal Mikula. „Přidej se k nám, Iljo. Byla by škoda zahodit život kdesi v čeremiském nebo bulharském čarodějnickém doupěti. Anebo bojovat s čaroději na vlastní pěst, to 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512620
není ani trochu moudré. Chytí tě a tvými kostmi nakrmí šupinatou obludu. Svým soukmenovcům nepomůžeš, jejich smrt nepomstíš. Tvá neobyčejná síla přijde vniveč. U matičky Mokoš, nedopusť to. Raději pojeď po našem boku, nauč se mávat mečem a palcátem, cvič se v jízdě a střelbě z luku.“ „Navíc,“ promnul si Volch špičku kníru mezi palcem a ukazováčkem, „ve válce s Bulhary určitě narazíme i na dračí uctívače. Slyšel jsem, že Tugarin Drakovič, Zilantův velekněz, se chystá do boje. Nepochybně se s ním dříve nebo později srazíme. Nakonec budeš mít i tu svou pomstu, Iljo. Uvidíš, jak ti bude chutnat, když ji necháš dobře vyzrát.“ Muromec na ně hleděl se svraštělým obočím. „Krmíte mě polévkou ze sekery,“ odvětil po dlouhé odmlce. „Všechno jsou to jen hezké řeči. Nevěřím vašim slibům o bohatýrské slávě. Jste stejní jako ta sebranka, která mi zabila otce a odvedla polovinu vesnice do otroctví. Nazýváte tažení na východ válečnou výpravou, ale i tam jedete jen drancovat, zabíjet, loupit a zotročovat. Naposledy vám říkám, kliďte se mi z cesty!“ Buruško, jako by chtěl zdůraznit slova svého pána, výhružně zaržál a znovu dunivě dupl kopytem do země. „Nu, ať je po tvém,“ odfrkl si Volch nespokojeně a ustoupil. „Skoč do sedla a jeď, kam tě prchlivá hlava vede. Ale až ti ji noční vzduch zchladí a vyfouká z ní paličatost, víš, kde nás najdeš. Jedeme na jih, do povodí Mokše. Tam se otočíme na východ. Stopy kyjevského vojska nemůžeš přehlédnout.“ „Nebudu je hledat, s tím nepočítejte,“ odsekl Ilja a vytáhl se do sedla. „Už se neuvidíme.“ S těmi slovy pobídl Buruška, ten pohodil hřívou a jeho kopyta zaklapala mezi stájemi a chlévy. Zprava, od begova dvorce, se do Iljova zorného pole vlilo ohnivé světlo. Zaslechl odtamtud hlasitou vřavu. Kyjevané pustošili Alvarovy zásoby jídla a chlastu, strkali jeho dcerám pracky pod sukně, chodili chcát a kálet na jeho dvůr. Hovno bohatýři! Nadutí, nenasytní, bezohlední lupiči bez špetky cti a šlechetnosti! Nechce mít s tou vlčí smečkou pranic společného. 103
Ukázka elektronické knihy