BAGETY
Vedoucí rozdával bagety z krabice jako nějakou humanitární pomoc, i tady se po nich natahovaly chtivé ruce. Občas je škodolibě podržel o něco déle, než musel. „Můžu tuňákovou?“ řekla Medúza toužebně. Vedoucí jí vrazil do ruky tuňákovou. „Další,“ houkl. Medúza se smutně podívala do krabice, kde zůstala ještě spousta baget. „A nemůžu ještě šunkovou?“ „Nezbylo by na ostatní. Další.“ Přistoupila k němu mladá brigádnice. „Tváříte se milosrdně, jako kdybyste nám je připravil sám. Stejně by je ale jinak vyhodili,“ okomentovala to copatá studentka medicíny s mladickou naivitou, že na inventurní plantáži vládne demokracie a pluralita názorů. „Tos podělala, holka,“ zašeptala Vránová. Vedoucí stiskl rty do úzké čárky, a ty, co ho znaly, věděly, že milou studentku už na inventuře neuvidí. V očích se mu zračilo pošramocené ego a ublíženost. „Já se snažím, milá kolegyně. Prosím, přimlouvám se… Má te to zadarmo, a vy…“ Vzápětí jeho oči zaplavil zákeřný vztek. Ženské, které ho znaly déle, moc dobře věděly, co bude následovat. Mohly by něco udělat, ale neudělají, i kdyby jim nabízeli ochranu svědka. Protože co? Protože potřebují práci. Takže nikdo nic nenamítl. Jako obvykle. Nikdo se studentky nezastal. Nepřidal se na její stranu. Ta se rozhlížela a hledala u ostatních podporu. Narážela na sklopené oči. Poprava bude jednoduchá. Není zaměstnankyně, je jen na brigádě. Stačí jí vytknout, že je pomalá, nepřesná, a už žádnou práci nedostane. A to bude ještě slušný, pokud jí sdělí důvod. I když smyšlený. Měl tak pevnou pozici, že nemusel ani to, a ona by se stejně ničeho nedovolala. Jednoduché jako facka. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512605
Zkušenosti, zkušenosti, říkala si Vránová, když studentku smutně doprovázela pohledem. Přitočila se ke Katce a zašeptala: „Tu už tady neuvidíme.“ „Myslíš? Přece by kvůli takové pitomosti…“ „Jen počkej, uvidíš. Na druhou stranu pro ni jenom dobře. Nebude tady ztrácet čas. Je mladá, dostane titul. My hovno,“ shrnula pragmaticky. Katka přisvědčila. Vránová měla vlastně pravdu. Kdyby tenkrát aspoň dodělala vysokou. Jenže to by se tehdy nesmělo stát tamto… Katčina kolegyně Rockerka Táňa rozbalila bagetu a přičichla k ní. Zašklebila se. „Tak tohle rozhodně žrát nebudu,“ prohlásila a šla ji vyhodit. „To je škoda, já bych si ji dala,“ řekla Pipi Punčochatá. Přezdívku jí dala Rockerka Táňa. Protože Pipi nosila děrované punčocháče. A protože ji Táňa neměla ráda a tvrdila, že se chová jako slepice. Táňa se zarazila. „Není špatnej nápad. To někomu dát. Ale tobě? Ani omylem!“ „Proč, proboha?“ „Podlejzáky nesnáším. A hlavně děvky… hlavně vdaný děvky,“ pronesla příkře a pohrdavě si ji změřila pohledem. „Se na tebe kouknu a vidím tu hnusnou servilnost, bych nejradši vzala do ruky baseballku,“ dorazila ji. „Ty to taky pěkně střídáš! Nepoučuj!“ bránila se Pipi Punčochatá. Rockerka Táňa si ji přeměřila. „Jo. Střídám. To my… rockeři děláme, když chceme. Ale neděláme to pro prachy jako ty, děláme to proto, že nás to baví. Obě strany. A hlavně nejsem vdaná! Já neporušuju pravidla. Není to žádná přetvářka. Fér hra. Ale ty… ty prémiová couro!“ „Si nedovoluj tohleto!“ „Chudák tvůj manžel.“ „Do něho ti nic není.“ „Kdybych byla svině, naprášila bych tě.“ Rockerka Táňa se zatvářila hrozivě. Pipi Punčochatá se stáhla. Neodvážila se už nic namítnout. Bála se jí. Šuškalo se, že Táňa jednou přišla z noční dřív, protože se jí udělalo špatně, doma načapala zlodějíčka, popadla baseballku a zvalchovala ho. Rockerka Táňa se s ničím nemazlila. Teď zvedla bagetu nad hlavu. „Holky, chcete ji někdo?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512605
„Já si ji vezmu,“ hlásila se hned Medúza, kýchla a sápala se po ní rychle, aby ji nikdo nepředběhl. „Je tvá,“ řekla Rockerka Táňa a podala jí bagetu. Medúza se rozzářila. „Šunková! Dvě bagety,“ dívala se střídavě na tu, co vyfasovala, a na tu od Táni. „Jestli můžeš, vem mi ji příště zase,“ řekla a upřela na Táňu žadonivý úsměv. „Klíďo píďo.“ Táňa byla vytáhlá, šlachovitá a v jejích pažích se skrývala neuvěřitelná síla. Hravě si poradila s těžkými krabicemi, pod kterými i vedoucí hekal a otíral si zpocené čelo. Měla skoro holou hlavu až na úzký proužek vlasů uprostřed. Ty si barvila nafialovo. Všude měla orna mentální tetování a piercingy. Pod očima vytetované černé pruhy. Na jejich okrajích blesky. Vzadu na krku ďábla s dlouhým jazykem plným bodlin. Svou image rebelky, se kterou si není radno zahrávat, doplňovala černým ocvočkovaným oblečením. „Já jsem single,“ prohlásila. „Byla jsem a budu. Vztah s chlapem je jako těžký jídlo. Špatně stravitelný. Tak si z nich beru jenom dezert. Ale hodně. A jim nabízím totéž.“ Její svět se rozléval do inventurního moře, po kterém proplouvala od jednoho ost růvku rockového koncertu k druhému. Inventura, rokáč, inventura, rokáč, inventura, rokáč. Čím víc, tím líp. Závislačka. Znala několik skupin bedňáků, s kterými pařila na festivalech, a ti ji občas protáhli na koncert gratis. Hrála amatérskou baseballovou ligu. „Mám to ráda. Máš vztek na toho pitomce vedoucího, pěkně se do toho opřeš, řízneš do míče a pitomce vedoucího odpálíš z hlavy jedna radost,“ svěřila se jednou Katce. Měla oprýskaný gramofon a spoustu starých desek, které sháněla po nejrůznějších antikvariátech. Stěny její garsonky po babičce byly plné polic s gramodeskami. Katka obdivovala její statečnost a odvahu s ničím se nepárat a se vším se poprat. I vedoucí měl před ní respekt a jako jediná nemusela nosit černou čepici, i když někdy k tomu její pracovní výsledky vybízely. Ta by s Pavlem a Tamarou vyběhla. Ta jo, pomyslela si Katka s povzdechem a mírnou závistí, že nemá Táninu kuráž. Medúza šťastně pohladila darovanou bagetu a s něhou v hlase řekla: 99 Ukázka elektronické knihy