domlouvala se svým bratrem, strýcem Martinem z Veltrus a asi ho nabádala, aby se ještě jednou pokusil vyprosit na králi pro mne milost. A v tom Ondřej z Dubé odpověděl po krátké úvaze na osudová slova Václava IV. „Jsou zde ovšem polehčující okolnosti, královská Milosti,“ řekl zamyšleně a povzbudivě se na mne usmál. „Vím, vím,“ zatřepal král Václav IV. netrpělivě rukou. „Máš asi na mysli vladykovo mládí, tupý šíp, s hrotem obaleným koudelí, aby neporanil, i naléhavou přímluvu pana Martina z Veltrus – ano, jediný syn matky vdovy… Všechno uvážíme a pak rozhodneme. Pojedeš s námi do Prahy, mládenče. Postavíme tě před zemský soud. Ať pánové projednají tu zázračnou střelu.“ Král Václav se ke mně obrátil zády. Pokládal rozhovor se mou za skončený. *
*
*
Ale to se mýlil, protože muž míní a jeho žena mění. Výjimky z tohoto pravidla se nepovolují ani králům. Strýc Martin se znovu chystal, že přednese panu králi svou žádost, ale – k slovu se už nedostal (A nebylo to ani třeba…) „Nemluvíš právě vlídně se svým královským bratrem, Václave,“ ozval se zčistajasna něžný hlas po králově boku. Před námi náhle stanula Její Milost královna Žofie (to jsem poznal docela jistě), krásná a líbezná – a byla to ta včerejší tajemná jezdkyně v loveckých šatech, můj levý maršál. Spiklenecky se na mne usmála a vlídně mi pokynula rukou. (Ten všetatský filuta Rameš měl pravdu.) 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512509