M E L I T A
D E N K O VÁ
•
P R V N Í
L Á S K A
E L I Š K Y
P Ř E M Y S L O V N Y
„Není Anežka moc těžká, Milosti?“ „Kdepak. Je lehká jako andílek.“ K odpovědi Viola přidala tesklivý úsměv. „A když na to přijde, hlučná jako trouby z Jericha.“ Grifina úkosem pohlédla na Alžbětu. „A tuhle krkavčí matku její žal nevzruší.“ „Jindy mi vyčítáš, že Anežku moc rozmazluju, paní, tak jak to je?“ Grifina si vypomohla francouzským gestem odkoukaným od Gertrudy – zakývala rukou. „Tak i tak…“ Anežka si všimla, že ztratila pozornost, a začala znovu natahovat moldánky. „Chůvo, odnes ji, předvádí se. Je čas, aby šla spát. Honění motýlů unaví.“ Viola princeznu pohladila, podala ji chůvě a než si sedla, trochu se zapotácela. Grifině to neušlo. Přece jen dorazí do cíle. Odvrátila se od Alžběty, aby se vyhnula jejím očím. „Nejsi nakonec samodruhá, Milosti?“ „Kéž by. Ale zrovna dnes… zmizely čtyři týdny naděje. Však rozumíš, paní vévodkyně.“ Viola položila ruku do klína. „Jen mi je už od rána divně na duši. Není to předtucha? Pořád myslím na Václava.“ „To bude vedrem, Milosti,“ ozvala se paní z Dubé. Měla dunivý, skoro mužský hlas. „Mně je taky od rána divně… Kšááá!“ Ohnala se po dotěrné mouše, připlácla si ji k objemnému břichu a opět se s dobromyslným úsměvem obrátila ke královně. „A o pana Václava neměj strach, už dávno dorazil do Olomouce a teď odpočívá někde v chládku kapituly.“ „Na to vezmu jed,“ ušklíbla se Grifina. „Václav s družinou, tihle rytíři bez bázně a hany, si užívají jako v ráji. Než se sejde zemská hotovost, mají pár klidných dnů k dobru. Hůř je těm obyčejným. Šlapou od rána do večera, s jazykem vyplazeným jako žíznící psi.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512504
M E L I T A
D E N K O VÁ
•
P R V N Í
L Á S K A
E L I Š K Y
P Ř E M Y S L O V N Y
Honem se napila. „Vidíš daleko,“ píchla si Alžběta; na oplátku – za nevšímavost k výhružným pohledům. „Vidím nevidím, všechny výpravy jsou na jedno brdo. Vojsko se houfuje, staví se stany, spížníci opatřují zásoby jídla a píce – ovšem to je ta lepší část.“ „Pak přijde bolest, krev a smrt,“ přidala purkrabí a přitom se na Violu zase tak dobromyslně usmála, jako by řekla něco příjemného. Viola nejistě opětovala úsměv. Najednou zamrkala, ruce jí vylétly k hrudi. „Copak je?“ „Jako by mi srdcem projela dýka.“ „Jak říkám, mučí tě vedro, královno.“ Paní z Dubé si utřela orosené čelo. Alžběta vstala. „Pojď dovnitř, snacho. Gertruda ti připraví chladný obklad, lehneš si a –“ „Ale jen na chvilku,“ skočila jí Viola do řeči jako zklamané dítě, které uprostřed zábavy odvádějí do postele. „Je mi s vámi moc hezky. Jsem ráda, že mě sem paní purkrabí přivedla.“ Ve zlatníkově domě se cítila ztracenější než dřív, ačkoliv Eliška žila u tety v klášteře a Anna se s manželem odstěhovala na Hrad do Bílé věže. Alžběta ji vzala kolem pasu a cestou ke dveřím chlácholivě broukala: „Tak mě zas navštiv, jsi vždycky vítaná… A jestli se ti líbí moje hedvábí, pošli si pro ně, zbylo mi ještě nejmíň dvacet loktů.“ „Děkuji,“ špitla Viola s úlevou. Nejdřív se bála, že přiznat nevolnost byla chyba, že zase něco kazí. Namísto toho se stal zázrak: královna-vdova ji přijala do rodiny – oslovuje ji snacho a nabídla jí látku na šaty. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512504
M E L I T A
D E N K O VÁ
•
P R V N Í
L Á S K A
E L I Š K Y
P Ř E M Y S L O V N Y
Komorná Gertruda – tentokrát v podobě uctivého tichého ducha – uložila královnu na lůžko v Alžbětině ložnici, nechala přinést džbán vody s ledovou tříští a obložila jí čelo svěže vonící meduňkou. Viola zavřela oči. Dnešek se podobal tomu, čemu rozuměla. Ženská společnost, ženské tlachání. Možná to dělá čarodějův dům, napadlo ji pošetile, ale kéž kouzlo trvá dál. Po dlouhé době se cítila šťastná. Stočila se do klubíčka a spokojeně usnula
100
Ukázka elektronické knihy