100
K A P I TO L A 3
nejdůležitějších reforem (zejména od té nejkontroverznější: reformy agrární), aby vyšla vstříc Kuomintangu a zachovala společnou frontu. Druhý, národní aspekt lze též dobře ilustrovat na příkladu KSČ a maoistického vedení, jež přišlo k moci v roce 1935. Ačkoli Mao a KSČ navenek schvalovali instrukce Stalina a Kominterny a ačkoli jejich vlastní plány na budoucí organizaci státu byly ryze stalinistické, prováděli národní revoluci, která měla máloco společného s Moskvou či s internacionalismem. To, že kladli důraz na úlohu rolnictva, a nikoliv městské dělnické třídy, a považovali rolnictvo za hlavní sílu, která provede socialistickou revoluci, bylo nejen neortodoxní v marxistickém smyslu, ale přímo protiřečilo dlouhodobé politice Kominterny, která spatřovala jádro budoucího sovětského státu v šanghajských dělnících. Mao tuto představu ignoroval a v roce 1935 nahradil Moskvou schválené vedení Wanga Minga sebou samým a svými nacionalistickými kádry. Stojí za to odcitovat zde, jak viděl Mao Ce‑tunga Wang Fan‑si, jeden z prvních vůdců KSČ (jenž byl později spolu s mnoha dalšími vyloučen pro trockistické sklony, a neměl tedy sebemenší důvod podléhat sentimentálnímu hodnocení Mao Ce‑tunga a KSČ): „Mao nebyl nikdy stalinista, pokud jde o [příslušnost ke stalinistické] frakci [uvnitř KSČ]. Stalinisté by nikdy neakceptovali někoho tak názorově neústupného, jako byl Mao… základy jeho ideologie vycházely z čínských klasiků… seznámil se s moderním evropským myšlením, zejména s marxismem‑leninismem… ale nepostavil na pevných čínských základech hrubou nadstavbu cizího střihu… a také nikdy nepozbyl samolibosti tak typické pro čínské učence staré školy.“18 KSČ ostatně označovala cizí komunistické „poradce“ a jejich čínské nohsledy bez okolků za „rudé kompradory“.19 To vše nám ukazuje otevřený nacionalismus čínské revoluce, nejen pokud jde o to, jak zvítězila a čí třídní zájmy zastupovala (nehledíc na marxistickou teorii), ale také pokud jde o její ideologickou nezávislost na samozvaném centru světového komunismu. KSČ samozřejmě nebyla nacionalistická pouze ve vztazích s jinými komunisty. Byla nacionalistická ve svých postojích a činech vůči japonským okupantům i vůči západním mocnostem, které Čínu rozdělovaly. Tento nacionalismus se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512432
P O L I T I C K Ý K A P I TA L I S M U S
101
projevil jak v odmítnutí klasické marxistické ZCR a politických plánů Kominterny, tak v boji proti japonskému a západnímu imperialismu. Skutečnost, že levicové a komunistické strany prováděly sociální i národní revoluci současně, jim umožnila doslova vygumovat všechny ideologie a zvyklosti, které podle nich brzdily hospodářský rozvoj a vytvářely umělé rozdíly mezi lidmi (například strukturu kast, kterou mnohem méně radikální indická revoluce nikdy nedokázala zrušit), a skoncovat s cizí nadvládou. Obě souběžné revoluce byly předpokladem úspěšného domácího rozvoje a v dlouhodobém horizontu i vytvoření domácí třídy kapitalistů, která potáhne ekonomiku vpřed, stejně jako to učinily třídy kapitalistů v západní Evropě a Severní Americe. Zde však přechod od feudalismu ke kapitalismu proběhl pod kontrolou extrémně mocného státu, tedy jiným procesem než v západní Evropě a Severní Americe, kde byla role státu mnohem méně důležitá a kde jednotlivé země nebyly vystaveny cizímu vměšování.20 To je ovšem rozdíl fundamentální, a právě tímto rozdílem v úloze státu se vysvětluje, proč kapitalismus v Číně, Vietnamu i na mnoha dalších místech — buď v minulosti (jako např. v Jižní Koreji), nebo v současnosti (jako např. v Etio pii a Rwandě) — měl nebo má tak často příměs autoritářství. 3.2b Kde byl komunismus úspěšný? Konstatování, že komunismus byl systémem, jenž umožnil přechod od feudalismu k domácímu kapitalismu v zemích kolonizovaných či ovládaných Západem, je rovněž potvrzováno faktem, že komunismus lépe uspěl v méně rozvinutých zemích. Měříme‑li úspěšnost komunismu buď hrubou mírou růstu, anebo příhodněji porovnáním ekonomické výkonnosti komunistických zemí s výkonností kapitalistických zemí na stejné úrovni rozvinutosti, zjistíme, že existuje nepřímá úměra mezi příjmovou úrovní země v okamžiku, kdy se stala komunistickou, a její následnou absolutní mírou růstu či relativní mírou růstu vůči jejím kapitalistickým protějškům. Jednoduše to znamená, že komunismus byl nejméně úspěšný v rozvinutých průmyslových ekonomikách, například ve východním Německu a Československu, a nejúspěšnější v chudých zemědělských společnostech, například v Číně a Vietnamu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512432
102
K A P I TO L A 3
Relativní selhání komunismu v rozvinutějších zemích bylo jasně patrné od poloviny sedmdesátých let minulého století, kdy začaly komunistické země střední Evropy více a více zaostávat za srovnatelnými kapitalistickými zeměmi (např. za Rakouskem). To podnítilo vznik mnoha významných prací (z nichž některé vyšly po pádu komunismu) zkoumajících historickou bilanci komunismu a důvody jeho úpadku. Dva nejběžnější výklady poukazují na neschopnost systému inovovat a jeho neschopnost nahrazovat pracovní sílu kapitálem. Na obé lze pohlížet jako na neschopnost generovat a řídit technologické změny. První výklad (Broadberry a Klein 2011) klade důraz na skutečnost, že komunistické země nedokázaly nikam pokročit od relativně jednoduché báze těžkého průmyslu s velkými tzv. úsporami z rozsahu (stavba přehrad a výroba elektřiny, integrované ocelárny, stavba železnic apod.), a v důsledku toho propásly technologickou revoluci, která následovala. Jak napsali Broadberry a Klein: „V éře masové výroby bylo centrální plánování schopno dosáhnout uspokojivých výsledků v produktivitě, ale během osmdesátých let se nedokázalo přizpůsobit požadavkům flexibilních výrobních technologií.“ (Broadberry a Klein 2011, 37) Nebýt toho, že komunismus včas zkolaboval, byly by země s komunistickou vládou zmeškaly nejspíš i revoluci v IKT. Druhý výklad (Easterly a Fi scher 1995; Sapir 1980) klade větší důraz na nedostatečnou zástupnost mezi pracovní silou a kapitálem, což znamenalo, že se výsledný produkt vyráběl při kvazifixovaném poměru obou faktorů. V této situaci je úroveň výroby omezena méně dostupným faktorem: přestane‑li se zvyšovat počet obyvatel, nelze nedostatek pracovníků kompenzovat větším kapitálem. Podle zmíněných autorů se právě tohle stalo v Sovětském svazu a východní Evropě. Z obou výkladů vyplývá, že čím sofistikovanější byla ekonomika před příchodem komunismu, tím méně efektivní byl následně zavedený socialistický hospodářský systém. Nedávno zveřejN AV Z D O RY M A R XOV I něné údaje to potvrzují. V podrobné studii, která BY L SO C I A L I S M U S NEJMÉNĚ ÚSPĚŠNÝ zkoumá celé poválečné období, kdy ve východní V ROZ V I N U T ÝC H Evropě existoval socialismus, prezentuje Vonyó ZEMÍCH (2017) tři důležité výsledky znázorněné v grafu 3.1.
Ukázka elektronické knihy