kdysi dávno přinesli z Etiopie, si natolik oblíbil sopečné půdy střední Keni, že zde zcela zdomácněl. Polyetylenové kryty skleníků roztrhá vítr. Polymery zkřehnou působením rovníkového ultrafialového záření, jehož sílu ještě násobí nejoblíbenější dezinfekční prostředek používaný pěstiteli květin a současně nejúčinnější ničitel ozonové vrstvy, metylbromid. Růže a karafiáty budou strádat bez svých pravidelných dávek chemikálií. Je možné, že je brzy vytlačí vodní hyacint. Přes plot zbavený elektřiny do zahrad brzy pronikne divoký les a zanedlouho se zmocní políček i posledního pozůstatku koloniálních dob, sportovního klubu Aberdares, jehož travnaté plochy spasou místní prasata bradavičnatá. Ohraničené lesní porosty by se také spojily v jeden souvislý celek sahající od Mt. Kenya až k poušti Samburu, kdyby mu v cestě nestál duch britského impéria vtělený do eukalyptových hájů. Mezi nespočetnými rostlinnými druhy, které člověk nechal volně růst a které se vymkly kontrole, se eukalyptus řadí po bok puerarie horské (kudzu) a pajasanu. Tito tři uchvatitelé budou dále sužovat krajinu i v době, kdy po lidech nebude ani památky. Britové potřebovali palivo pro pohon parních lokomotiv a často vysazovali místo pomalu rostoucích tropických dřevin rychle rostoucí eukalypty přivezené z australských kolonií. Aromatický eukalyptový olej, z něhož vyrábíme léky proti kašli a dezinfekční prostředky pro domácnost, zabíjí choroboplodné zárodky a ve větším množství je toxický. V blízkosti eukalyptů tudíž nerostou takřka žádné konkurenční rostliny a nežije hmyz. A proto v eukalyptových porostech hnízdí jen málo ptáků. Eukalypty jsou žíznivé stromy a daří se jim všude, kde je dostatek vody. Kolem zavlažovacích kanálů v blízkosti políček vytvořily vysoké živé ploty. V Africe bez lidí možná obsadí opuštěná pole a budou mít náskok před semeny původních rostlin, která sem přinese vítr z úbočí hor. Nakonec bude asi zapotřebí velkého afrického dřevorubce,
—
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512431
slona, aby prošlapal stezku zpět k Mt. Kenya a tuto poslední památku po Britech nadobro vypudil z kraje.
2. Afrika po nás V Africe bez lidí se sloni vydají na sever, nad rovník přes poušť Samburu a dále přes Sahel. V té době už možná Sahara ustoupí. Kozy jako hlavní faktor dezertifikace se dávno staly potravou lvů. Je také možné, že jim poušť půjde naopak vstříc, protože odkaz lidí v podobě zvýšené koncentrace atmosférického uhlíku způsobí růst teplot a urychlí její šíření. Nešťastné načasování může za to, že Sahara se v posledních letech rychle a znepokojivě rozšířila – místy o tři až čtyři a půl kilometru za rok. Tam, kde se dnes rozkládá největší světová nepolární poušť, se ještě před 6 000 lety prostírala savana. V četných saharských potocích si libovali krokodýli a hroši. Potom prošla oběžná dráha Země jednou ze svých periodických změn: Nakloněná zemská osa se napřímila o necelého půl stupně a to stačilo, aby se dešťové mraky začaly houfovat nad jinými oblastmi než dosud. Kvůli tomu by se ještě travnaté pastviny nezměnily v písečné duny, ale časová shoda s rozvojem lidského rodu postrčila dosavadní suché křovinaté oblasti přes okraj klimatické propasti. Během dvou tisíc let učinil Homo sapiens v severní Africe výrazný pokrok od lovu oštěpem k pěstování obilí a chovu dobytka. Naučil se vozit sebe a svůj majetek na hřbetě velbloudů, nově ochočených potomků amerického kopytnatce, který naštěstí emigroval ještě předtím, než jeho bratranci v původní domovině vyhynuli během holocaustu megafauny. Velbloudi se živí trávou, a tráva potřebuje vodu. Stejný požadavek mají i obiloviny, jejichž dostatek přivodil populační explozi lidského rodu. Více lidí potřebovalo více
—
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512431
stád, pastvin, polí i vody – a to vše ve špatnou dobu. Nikdo nemohl vědět, že deště se odsunuly. Lidé se i se svými stády vydávali do vzdálenějších končin a pro svůj dobytek potřebovali stále větší plochy pastvin. Měli však za to, že počasí se umoudří a všechno znovu poroste tak jako kdysi. To se nestalo. Čím více stáda spásala, tím méně vlhkosti se vypařovalo do ovzduší a tím méně pršelo. Výsledkem byla Sahara žhavá tak, jak ji známe dnes. Bývala ale menší: během minulého století počet obyvatel Afriky a jejich zvířat rostl. Rostly také teploty. Křehký pás subsaharských zemí ležících v oblasti zvané Sahel se díky tomu dostává na samotný okraj písčitých dun. Afričané obývající rovníkovou oblast pásli svůj dobytek několik tisíc let a zvěř lovili dokonce ještě déle, ale přesto zde mezi přírodou a lidmi panovala určitá rovnováha. Pastevci, například keňští Masajové, vodili stáda mezi napajedly a svými oštěpy udržovali v bezpečné vzdálenosti lvy. Jisté míry ochrany před predátory využívali pakoně, za nimi následovaly zebry. Od lidí jim nehrozilo příliš velké nebezpečí, protože kočovní pastevci jedli maso pouze střídmě a živili se hlavně mlékem a krví svého dobytka, kterou získávali opatrným naříznutím krční žíly. Teprve pokud udeřilo sucho, takže neměli dostatek píce, uchýlili se k lovu a výměnnému obchodu s pralesními kmeny, které se lovem dosud živily. Rovnováha mezi lidmi, faunou a flórou se poprvé začala hroutit tehdy, kdy se sami lidé stali kořistí – nebo spíše zbožím. Stejně jako naši příbuzní šimpanzi, i my jsme se vždy vzájemně vraždili kvůli území a ženám. S rozvojem otroctví se však někteří příslušníci našeho rodu stali zajímavými něčím docela novým – stalo se z nich vývozní zboží. Stopu, kterou otrokářství zanechalo na Africe, lze dnes spatřit v jihovýchodní Keni, v křovinaté oblasti zvané Tsavo. Je to podivný kraj lávových polí, myrhovníků, baobabů
—
104
Ukázka elektronické knihy