ticky vysvětlí. Nakonec se soudruzi dohodli, že za Profesorem půjde ten, kdo ho zná nejdéle a kdo u něj patrně toho piva vypil nejvíc, ale všem bylo jasné, že tohle je ošemetný úkol. Profesor teď dělal číšníka v zahulené putyce na nádraží a nezdálo se, že by ho nějak překvapilo, když se tu objevil jeho starý štamgast, který teď seděl na nejvyšším patře sekretariátu, a objednal si pivo a velký rum a jen tak seděl a čuměl. Čekal totiž, až mu rum s chmelem rozvážou jazyk. Po třech pivech a třech rumech požádal Profesora o slovíčko a tlumočil mu stranickou výzvu, na které se se soudruhy jednomyslně shodli. Profesor byl ovšem opravdu profesorskej, protože jenom nezávazně pokýval hlavou a záhadně poznamenal: „Čím víc se to mění, tím víc je to furt stejné.“ „Takže to bereš?“ ujišťoval se muž z nejvyššího patra. Profesor pokrčil rameny. „Nejraději bych nastoupil do kaž dého rychlíku, co tu projíždí.“ „No, ale bereš to teda, jo?“ „Hlavně do těch, co tu nezastavují.“ Tenhle rozhovor se u Kozla tradoval ode dne, kdy se Profesor opět stal vedoucím podniku, který mu kdysi patřil. Musel svou hospodu bezmezně milovat, když traumatickou změnu na to, aby všechno zůstalo stejné, nějak překousl. Netrvalo ani týden a velkopopovický ležák měl u Kozla stejný říz jako před revolucí a v sále si zase nebylo kam sednout a město M. celé pookřálo.
Děda
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512426
Orfeus
Táta si rád dal k večeři točené pivo a já mu pro něj ke Kozlovi rád chodil. To už jsem musel být o pár let starší a vlekl jsem s sebou velký skleněný džbán. Do zakouřeného výčepu se vcházelo lítacími dveřmi z mléčného skla, na nichž byl vyleptán usměvavý kozel. Stál na zadních a v rozdvojce kopyta pravé přední třímal půllitr pěnivého ležáku a já mu vždycky zatlačil do zadního kopyta, lítačky vrzly a od stolu v alkovně se otočili štamgasti, aby se podívali, kdo to přišel. Pozdravil jsem je a oni se na mě většinou dobrácky zašklebili. Lesklý kovový pult výčepu mi sahal k bradě. Zvedl jsem na něj džbán a počkal, až se na mě zpoza něj hostinský podívá, a řekl: „Tři desítky prosím.“ Profesor měl kolem sebe zvon prostoru, do kterého se nikdo neodvážil, ale na mě se vždycky usmál, jako že ví, že teď vytáhnu pět korun a deset halířů, protože doma mi vždycky dali přesně tolik, kolik ta tři piva stála. Vzal džbán a naklonil ho do zlatého proudu pod pípou a zase ho odstavil. Trávil chudák celý život čekáním na to, až klesne pěna. Krčil jsem se u zdi a kolem mě se míhali číšníci v bílých košilích. Měli přes ramena kostkované utěrky a za uchem tlusté tužky a na levých rukách vzpírali tácy veliké jako kolo od auta a plné půllitrů a já poslouchal zvuk sálu, kde se hlasy pijáků slévaly v jeden zdvíhající se a klesající chorál, kradí si prohlížel Orfea a snažil se pochopit, proč táta chce, abych byl jako on,
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512426
až vyrostu. Ve svém červeném kabátku a s vlasy ulízanými brilantinou vypadal Orfeus jako světskej od kolotočů. Měl fialový nos, široká ramena a pivní pupek a svou omlácenou harmoniku rád roztahoval na šířku stolu, aby měch najednou zase stlačil tak prudce, že burácivým akordem protrhl záclonu cigaretového kouře. Jeho hudba prý měla takovou moc, že rozháněla hospodské rvačky, a jeho tvář neustále zrcadlila to, co právě hrál. Při pochodech házel dramaticky hlavu dozadu, s kvílivými akordy natahoval obličej, při oplzlých písních vyplazoval jazyk a v nejdojemnějších okamžicích se mu chvěla víčka, takže si přišel na pěkné peníze. Tou dobou byl Orfeus jedním z nejbohatších mužů ve městě M., ale proto v něm táta zářný vzor neviděl. Nešlo mu ani o to, že lidé měli harmonikáře rádi a že do něj v pracovní době lili ten nejdražší alkohol. Táta chtěl, abych šel v Orfeových stopách jen proto, že Orfeus byl zcela nezávislý na režimu, který každého někam zaškatulkoval. Orfeus byl ve městě M. jediným naprosto svobodným člověkem. Táta byl tehdy jednou nohou v kriminále a nevěděl, kolik času bude na mou výchovu mít. Žil svůj život nadoraz, jenže to je kniha, kterou jsem už napsal, ale určitě mě miloval a chtěl, abych byl co nejlépe zabezpečený, až on se v tom kriminále ocitne oběma nohama, a tak nákup harmoniky opatrně zrežíroval. Nikdy mi neřekl, co chystá, a harmoniku domů propašoval. Vytáhl ji z černého pouzdra, postavil na kuchyňský stůl a teprve potom mě zavolal. Moje reakce ho musela zklamat. Neviděl jsem na stole zářnou budoucnost, trčela tam jenom ohromná perleťová bedna stříbrné a rudé barvy s měchem z černé kůže. Měla klávesnici
Děda
101
Ukázka elektronické knihy