Byl vděčný za každé slovo a vyznání něžnosti, uvědomoval si, že to je ten pravý hojivý fáč na jeho poraněnou duši. Snažil se nedat znát pochybnosti, které ho sužují. Až dlouho večer se mu zadařilo připojení k internetu. Do háje, to je všech aktualizací. Než to proběhne, bude ráno. Trpělivě čekal, až proběhne restart a on se konečně podívá do internetového světa. Po přečtení aktuálních zpráv a e-mailové pošty, naplněné všemi možnými blbinami a zaručenými recepty, se dopracoval ke stránkám s obsahem tajemna a věcí přinejmenším podivnými. Pročítal jednotlivé případy a jejich řešení. Docházelo mu, že je jenom jedním z nich, ale nic víc. Kdo mi asi pomůže? Jediný plus, že tihle, kdo se snaží pomoct, mě nebudou mít za blázna. Ale taky nevím, kolik si za takovou pomoc vezmou. Usínal dlouho po půlnoci a hlavu měl naplněnou obrovskou směsicí otázek a pochybností. Ráno bylo, díky spánku, klidnější. Díky přečtení bezpočtu příběhů došel k závěru, že bude dobré ponechat všemu hladký průběh a počkat, co bude dál. Třeba nebude nic, třeba to byl takovej bláznivej výkřik do tmy, nic víc. „Tak kamaráde, jak je?“ zaslechl volání do okna. „Dobře,“ odpověděl s vědomím drobné lži. „Jen pojď dál,“ zval Milana. „Vidím, že se všechno zadařilo a běží, tak jak má,“ usmíval se Milan. „Jo, chvíli to trvalo, ale teď už je všechno v pohodě,“ odpovídal s pokyvováním hlavy. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512215
„Abych nezapomněl,“ napřímil se Milan, „v sobotu je v Záhoří místní posezení, takzvaná Sousedská. Zúčastní se všichni, tak abys s tím počítal, dáš se do gala a vyvedeš mimo Amky taky všechny sousedky.“ Odmlčel se a hned dodal: „takhle to tady funguje.“ „Vážně?“ zadíval se na Milana. „To abych si nablejskal lakýrky,“ začal se smát. Byl vděčný osudu, že Milan splňuje všechny atributy pro přátelství a kamarádství. „Tak jo,“ objal Milana kolem ramen a zvolal, „vyřádíme se na Sousedský.“ Uvědomoval si, že na chatu jezdí léta, ale lidi v Záhoří pořádně nezná, pozdraví se, ale to je všechno. Vlastně to bude dobrý, alespoň se seznámíme, vždyť tu jsem nafurt. K večeru, když mluvil s Amálkou, neopomněl oznámit sobotní akci. „Já vím, Áža mi to hlásila už před dvěma týdny,“ překvapila ho Amálka. „Že jsi nic neřekla?“ ptal se udiveně. „Nevím, domnívala jsem se, že to víš,“ odpovídala jemně. „Kdepak, až dneska jsem se dověděl o místní události jménem Sousedská,“ usmál se. „Jestlipak mě vyvedeš?“ ptala se krásným a perlivým smíchem Amálka. „Dokonce se na to moc těším, abys věděla,“ pokračoval ve stejném tónu.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512215
„Je hezké, Františku, že na to jsme dva, kdo se těší,“ vyznávala se Amálka a zavzpomínala na tancovačky v místní hospodě. František poslouchal, usmíval se a zasněně hleděl z okna, představoval si Amálku uprostřed tance. Jaký by to bylo? Potkat tě před x lety? Byla bys divočejší? Chtivější? A vůbec, jestlipak bys mě chtěla? Usínal s hlavou naplněnou otázkami kolem Amálky. No nejsem to blbec? Proč se mučím takovými otázkami? Teď je teď a momentální stav, ten je krásnej. Není důvod něco měnit. Následující dny se náramně podobaly. Povídání s Amálkou, procházka, odpolední pivo s Milanem a zbylý čas věnoval internetu. Vlastně je dobře, že můžu courat po internetu, alespoň nemyslím na to, kdy se objeví nějakej dopis. Taková blbost. Přesvědčoval se o tom, že záležitost s dopisem je hloupost, ale uvnitř bylo něco, co doutnalo a budovalo podezíravost. „Doufám, že sis přibalila ty nejhezčí šaty?“ vítal Amálku a bral od ní nabízenou tašku. „Jak jinak, Františku,“ usmála se a jemně ho políbila na tvář. Cesta z Písku do Záhoří uběhla v nejlepší pohodě, hovořili o všem možném, ale hlavně o sobě, o touze a vzájemné náklonnosti. „Víš, Františku,“ začala nesměle Amálka, „nikdy bych nevěřila, že potkám někoho, s kým chci být čtyřiadvacet hodin denně, někoho, s kým se mi dobře povídá o čemkoliv, někoho, s kým zažívám nádherný intimní chvíle. Zkrátka někoho… koho miluju,“ vyznala se Amálka, stojící proti Františkovi a pokládajíc mu obě ruce kolem ramen.
100 Ukázka elektronické knihy