SEDMÁ KAPITOLA V limuzíně, do níž nastoupili po přistání ve Španělsku, panovalo už od první chvíle mrazivé ticho. Ruy vyřizoval nějaké pracovní záležitosti a s obdivuhodnou lehkostí při tom přecházel z jednoho jazyka do druhého. Suzy si hrála s telefonem a dělala vše, jen aby se nemusela podívat jeho směrem. Neměla ani přibližnou představu o tom, kam jedou. Byla ještě příliš rozhněvaná, než aby se ho na to chtěla ptát. Trucovitě vyhlížela z okénka a mlčky sledovala ubíhající krajinu. Po chvíli vůz odbočil na venkovskou cestu lemovanou vysokými cypřiši, které vrhaly na světlý asfalt v ostrém slunečním světle zubaté stíny. Za poslední zatáčkou se jí nabídl výhled na gargantuovskou stavbu se střední částí rozšířenou o dvě křídla. Několikapatrová stavba byla čímsi mezi velkou vilou a malým zámkem. Kolem celé stavby se táhla zastřešená veranda s podlahou z leštěných dlaždic. Na každém rohu se z velkých květináčů draly kaskády pestrobarevných převislých květin. „Vítej v palacio Valiente,“ zamumlal Ruy, zatímco limuzína parkovala na štěrkové cestě před hlavním vchodem. Vystoupila z auta a nechala ho, aby ji při tom zlehka vzal za loket. Zvolna vykročili k malému mužíkovi
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512169
PRSTEN OD MALÍŘE
v pokročilém středním věku, který jim vyšel v ústrety. Prohodil k Ruyovi pár vět, jejichž smyslu se Suzy při nejlepší snaze nepovedlo dobrat. Všichni tři pak společně prošli krátkou chodbou do kruhové haly. Po celém obvodu byla ozdobená antickými sochami v životní velikosti umístěnými ve výklencích. „Manuel mě právě peskuje za to, že jsem tě do domu poprvé uvedl zadním vchodem,“ prohodil k ní s úsměvem Ruy. „Řídí tu personál a stará se o dům.“ Stále se ještě nestačila vzpamatovat z velkoleposti jeho sídla. Nedovedla ani pochopit, proč z něj uprchl do norfolkského příbytku. Dům u lesa byl sice v porovnání s malým bytem za hostincem jejího otce prostorný, ale v porovnání se zámkem, jímž se právě ubírali, působil jako ubohá pastouška. Rozlehlá vstupní hala působila možná až výhružným dojmem, jako by chtěla svými rozměry připomínat obyčejným smrtelníkům jejich bezvýznamnost. Když stanula před dvouramenným točitým schodištěm, trochu nesouvisle si pomyslela, že šaty, které si s sebou přivezla, se tu budou vyjímat přinejmenším nepatřičně. Uznala, že se Ruy zmiňoval o svatbě ve světě horních deseti tisíc, musela ale připustit, že jeho výklad podcenila. Znovu si pomyslela, že je to jen jeho chyba a že by k ní prostě měl být upřímnější. O jeho přístupu k světu vypovídalo už to, že se do letadla oblékl do formálního obleku, zatímco ji nechal cestovat v pomačkaných kalhotách do půli lýtek a obyčejném tričku. Když vystoupali do schodiště a stanuli na galerii, otevřel před ní jedny z mnoha dveří. Se sevřenými rty kolem něj prošla a zjistila, že se ocitla ve velkolepé ložnici s klenutým stropem. U protější stěny spatřila honosnou manželskou postel zdobenou vyřezáváním a čtyřmi sloupky s umně nařasenými závěsy. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512169
LYNNE GRAHAMOVÁ
„To vypadá, jako by tu měla spát královna,“ vydechla rozpačitě. Připadlo jí, že si zaplatila prohlídku zámku a průvodce jí co nevidět začne podávat výklad. „Ne, tady budeme spát my,“ opravil ji Ruy. „My?“ zalkla se. „Dům je možná starý, ale zvyky v něm moderní. Zasnoubené páry můžou spát spolu,“ oznámil jí nenuceně. „I když spolu sotva promluví?“ „Právě proto. Nikdy nenechme slunce zapadnout nad naším hněvem,“ ocitoval jakési pořekadlo. „Nechceš mi nabídnout ještě nějaké další otřepané fráze?“ naježila se. Uvnitř si ale musela připustit, že hněvem jen hraje o čas. V jeho anglickém domě byla zvyklá mít postel sama pro sebe. Ruy trávil všechny noci v přízemním studiu, ona v pokoji v patře. Po prvním vzplanutí vášně mlčky respektovali svoje soukromí a Suzy byla ráda, že se nemusí neustále vyrovnávat s protichůdnými city, které v ní budila jeho blízkost. Musela také přiznat, že na jeho tvrzení o tom, že lidé zcela samozřejmě předpokládají, že zasnoubený pár bude spát v jedné ložnici, je mnoho pravdy. Ruy zatím nenuceně prošel pokojem a otevřel dveře na balkon. „Chci, aby sis oblékla ty šaty s labutěnkou. Nashle dole.“ Pokynul neurčitě na útulný dvorek, na který vedlo z balkonu schodiště z tepaného železa. „To jsou pomerančovníky,“ zašeptala překvapeně, když mezi stálezelenými listy rozpoznala nezralé ovoce. „Ano. Půjdu se převléct. Obvykle tu nemaluju, ale kvůli tobě udělám výjimku. Koneckonců, není tu teď živé duše, která by se starala o to, co dělám.“ Zvedl oči k azurové obloze a trochu hádankovitě dodal: 100 Ukázka elektronické knihy