ANNIE WESTOVÁ
hedvábnou texturu. Stáhl jí gumičku, která je stahovala, takže ho šimrala záplava měkkých vln. Zavřel oči, aby se lépe soustředil na silnou rozkoš. Aurélie zvedla ruce k jeho ramenům a držela se ho, jako by se ubezpečovala, že ji nepustí. Neměla se však čeho bát. Nehodlal totiž přestat. Lucien ji hluboce líbal. Hltal její chuť a jásal nad hladovou žádostí jejího jazyka, který se proplétal s jeho. Polkl hučivé zvuky souhlasu a povzbuzení, které vydávala. Byla tak nadšená a naladěná, že byl okamžitě tuhý. Tolik k jejímu předstírání, že ho nechce. Tiskla k němu pružné tělo, jako kdyby na ničem nezáleželo kromě potřeby dotýkat se a nechat ho, aby se dotýkal jí. Klesl rukou z jejího pasu, takže jí mohl sevřít hýždě a přitáhnout si ji blíž. Jako kdyby stiskl vypínač. Aurélie proti němu vyrazila boky a Lucienovi se zajiskřilo před očima, jak se mu všechna krev nahrnula do slabin. Přerývaně dýchal a ruce měl přilepené k jejímu žhavému tělu. Hned za ní byla pohovka. Dost dlouhá, aby pojala jeho vysokou postavu a dost prostorná, aby se na ní vešli oba. Ale Lucien chtěl víc než něco rychlého, než někdo přijde. Chtěl Aurélii celou a v soukromí. S ústy stále na jejích se sklonil a vjel pod ni pažemi s tím, že ji bere do postele. Neřekla na protest ani slovo. Místo toho jí oči plály stejně jako oheň v jeho těle. Alespoň se to nepokoušela popřít. Sevřené prsty za jeho šíjí vyzradily naléhavost. Ňadra se jí rychle zvedala a klesala, jako by nemohla nasát dost kyslíku. Znal ten pocit. Plíce mu mohutně pracovaly, nikoli z vypětí, ale v očekávání. Zamířil ke schodišti do svého soukromého bytu, když za sebou zaslechl zvuk. Ostré klepání na dveře a jak si někdo odkašlal. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512161
KRÁLOVSKÉ ROZHODNUTÍ
Lucien tiše zaklel. Všechny svaly mu ztuhly a sevřel čelisti. Jak často v dětství ten zvuk slyšel? To musel být nevyhnutelně Henri, nanejvýš diskrétní rodinný majordomus. Přicházel takhle informovat krále o čemsi naléhavém a odtáhl tím sténajícího strýce Josepha pryč od rodiny k práci. Lucien věděl, že může bezvýhradně důvěřovat Henriho diskrétnosti. Věděl také, že by ho nikdy nerušil, kdyby to nebylo skutečně vážné. Neskutečně chránil soukromí královské rodiny. V určitém směru byl jejím členem. Lucien doufal, že si utrhne pár hodin soukromého času s Aurélií, ale to si jenom nalhával. Dnes hodil granát do dobře naolejovaného soukolí vládní a mezinárodní diplomacie. S nadlidským úsilím se otočil a postavil Aurélii. Přitiskl rty do jejích vlasů a zašeptal cosi uklidňujícího. „Ano, Henri?“ zavolal. Dveře se otevřely a objevil se Henri. Pohled upíral na podnos s čajem u okraje pohovky, nikoli na lidi v místnosti. „Omlouvám se, že vyrušuji, Vaše Veličenstvo. Předsedu vlády říká, že se s vámi musí znovu setkat. Navrhl, že přijede…“ „Ne!“ reagoval, jak se to naučil od strýce. Mít oficiální schůzky mimo domov. Chránit si určité uspořádání soukromí. Lucien shlédl do zářivých vlasů Aurélie a znovu cítil sevření hladové žádosti. A jakousi emoci, nejspíš pocházející z vědomí, že nosí jeho dítě. Pokud měli mít rodinný život, potřeboval ho ochránit. A začít s tím teď hned. Pochopitelně prožil i v soukromí hodiny prací nad oficiálními dokumenty, ale nepromění jejich domov na místo schůzek s vládními úředníky. Došlo mu, že zámek je domov, ať se sem vrací jakkoli váhavě. Když jel poprvé místem, kde Justin zemřel, 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512161
ANNIE WESTOVÁ
bylo to tvrdé. Ale tady, kde prožil tolik šťastných let, cítil jenom klid. A naději. Stiskl Aurélii v pase a setkal se s ní očima. Mlčky proklel premiéra, i když jen dělal svou práci. „Řekněte tajemníkovi, že za hodinu bude schůzka v paláci.“ „Jistě, Vaše Veličenstvo.“ Co se to právě stalo? Aurélie zmatenýma očima pohlédla od majordoma k Lucienovu vážnému výrazu. Nevyhnutelně zrakem sklouzla k jeho ústům. Ke rtům, které ji vzaly na kraj ráje. Byla v jeho rukou vláčná jako tmel. A nejen povolná. Spolupracovala vlastním sváděním, protože Lucien trval na tom, že to mezi nimi neskončilo. Protože věděl na den přesně, jak dlouho jsou bez sebe. Její bláhové srdce se chvělo, když to slyšela. Připadalo jí to neskutečně romantické. Dokázal odstranit její zábrany pohledem, laskáním rty i hladovým sebejistým způsobem, jakým ji přitiskl k sobě. Jako kdyby by mu patřila. Ale nic z toho neznamenalo, že ona patří sem. Nepatří a nikdy nebude, ať se cítí jakkoli. Ustoupila dozadu, ale měla okolo pasu stále jeho ruce. „Kam jdeš?“ zamumlal. „Já tady nemůžu zůstat. Nepatřím sem.“ „Já tě tu chci, takže sem náležíš.“ „Jsi král. Máš schůzku s ministerským předsedou. Já jsem servírka. Já sem nikdy nebudu patřit. A naši svatbu nemůžeš myslet vážně. Je to absurdní.“ „Ty nevěříš na rovnost? Kvůli původu našich rodičů?“ „Jde o neslučitelnost. Já nepatřím do exkluzivního světa.“ „Nemyslel jsem, že jsi taková. Jde jenom o to, co 100 Ukázka elektronické knihy