Výhoda takové představy byla v tom, že se už nemusel bát nebezpečí pádu; nicméně měla některé závažné nedostatky. Mohl si předstírat, že roztroušená města a městečka a oblasti různé barvy a různého uspořádání jsou bezpečně upevněné na strmých stěnách. Různorodá soustava staveb, kterou viděl viset v kupoli nad svou hlavou, snad ani člověka nevyváděla z míry víc než ohromný rozvětvený svícen v některé z velkých koncertních síní na Zemi. Co však bylo naprosto nepřijatelné, to bylo Válcové moře… Rozkládalo se uprostřed výšky studny – pruh vody obíhající kolem dokola, bez jakékoli viditelné pomůcky, jež by ji udržovala ve vzduchu. Přitom nebylo pochyb, že to voda je, byla jasně modrá, pokrytá zářícími jiskrami několika málo zbývajících ker ledu. Avšak svislé moře, tvořící na obloze uzavřené kolo ve výšce dvaceti kilometrů, to byl jev tak nepřijatelný, že Norton začal po chvíli hledat alternativní řešení. Nalezl je, když si obraz v mozku obrátil o devadesát stupňů. Hluboká studna se okamžitě proměnila v dlouhý tunel, z obou stran uzavřený. „Dole“ teď bylo jasně tím směrem, kudy vedl žebřík a schodiště, po němž právě vystoupili; a nyní, v této perspektivě, byl Norton konečně schopen plně docenit představivost architektů, kteří to tu postavili. Tiskl se k povrchu zakřiveného, šestnáct kilometrů vysokého srázu, jehož horní polovina visela přímo nad ním a přecházela do klenuté střechy, která teď tvořila oblohu. Dole pod ním žebřík spadal víc než pět set metrů, než jej ukončovala první plošina či terasa. Tam začínalo schodiště, pokračující nejprve v prostředí s velmi malou přitažlivostí téměř vertikálně, potom se stále více a více vyrovnávalo, dokud nedospělo, přerušené pěti dalšími plošinami, na vzdálenou pláň. Na prvních dvou či třech kilometrech rozeznával jednotlivé schody, ale potom mu splynuly do jednolité stuhy. Střemhlav klesající křivka úžasného schodiště byla tak omračující, že vůbec nebylo možné docenit její skutečné rozměry. Norton kdysi oblétl Mount Everest a z jeho velikosti jej přepadla posvátná bázeň. Uvědomil si, že tohle schodiště je stejně vysoké jako Himálaj, jenže takové srovnání nedávalo smysl. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512112
A už vůbec žádné srovnání nebylo možné v případě dvou ostatních schodišť, Bety a Gamy, která mířila rovnou do nebe a potom, vysoko nad jeho hlavou, se zakřivovala. Norton se už teď osmělil natolik, že se vyklonil, aby si je prohlédl – velice rychle. Potom se snažil zapomenout, že tu kdy byla… Neboť příliš mnoho uvažování o jejich liniích evokovalo třetí možný pohled na Rámu, jemuž se úzkostlivě a za každou cenu vyhýbal. Byl to zorný úhel, který se znovu vracel k podobě svislého válce anebo studny – Norton nyní však byl nahoře, a ne na dně, jako moucha lezoucí vzhůru nohama po stropě ve tvaru kupole, s padesátikilometrovou propastí přímo pod sebou. Pokaždé když cítil, že se mu tahle představa plíží do mozku, potřeboval veškerou sílu vůle, aby se znovu v bezmyšlenkovité panice křečovitě nepověsil na žebřík. Po čase, tím si byl jistý, všechny tyhle děsy vyvanou. Rámovy divy a zvláštnosti zapudí jeho hrůzy, alespoň u mužů vycvičených, aby čelili skutečné tváři vesmíru. Možná by nikdo, kdo nikdy neopustil Zemi a nespatřil hvězdy všude kolem sebe, takové panoráma neunesl. Ale pokud je vůbec nějaký člověk může vydržet, řekl si Norton se zarputilým odhodláním, bude to kapitán a posádka Endeavour. Pohlédl na chronometr. Tohle přerušení trvalo pouhé dvě minuty, a přitom se zdálo dlouhé jako celý život. Začal se pomalu vytahovat vzhůru po posledních stovkách metrů žebříku a vyvíjel při tom jenom takové úsilí, aby právě překonal svou setrvačnost a vytrácející se přitažlivost. Těsně předtím než vstoupil do přechodové komory a obrátil se k Rámovi zády, naposledy v něm rychle zapátral. Ráma se změnil, za pouhých pár posledních minut; z Moře stoupala mlha. Prvních pár set metrů se přízračně bílé pruhy ostře skláněly kupředu ve směru Rámovy rotace; potom se rozplývaly ve vírech, jak se prudce stoupající vzduch snažil zbavit své nadměrné rychlosti. Pasát tohoto světa ve tvaru válce začínal zakreslovat na oblohu svoje tvary; po nezměrných věcích se chystala propuknout první tropická bouře.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512112
19 VAROVÁNÍ Z MERKURA
Poprvé za všechny ty týdny byli k dispozici všichni členové Výboru Ráma. Profesor Solomons se vynořil z hlubin Tichého oceánu, kde studoval možnost těžby surovin v hlubokých oceánských příkopech. A nikoho také nepřekvapilo, že se teď opět objevil doktor Taylor, když tu byla přinejmenším možnost, že Ráma obsahuje ještě něco důležitějšího než jenom neživé předměty. Předseda oprávněně očekával, že poté, co se potvrdila jeho předpověď uragánů v Rámovi, doktor Carlisle Perera bude ještě dogmatičtější a sebevědomější než obvykle. K velikému překvapení Jeho Excelence byl však Perera nápadně zaražený a přijímal blahopřání svých kolegů s největšími rozpaky, do jakých vůbec mohl upadnout. Exobiolog se totiž ve skutečnosti hluboce hanbil. Že se Válcové moře tak spektakulárně roztrhá, to byl mnohem samozřejmější jev než prudké vichry – a přece to úplně přehlédl. Uvědomil si sice, že horký vzduch stoupá, ale zapomněl na to, že rozpuštěný led zmenšuje svůj objem, a to nebyl úspěch, na nějž by mohl být obzvlášť hrdý. Ovšem brzy se přes to přenese a vrátí se mu jeho obvyklé olympské sebevědomí. Když mu předseda udělil slovo a zeptal se ho, jaké další klimatické změny očekává, začal se opatrně vykrucovat. „Musíte si uvědomit,“ vysvětloval, „že meteorologie tak zvláštního tělesa, jako je Ráma, může skrývat ještě mnoho dalších překvapení. Ale pokud jsou moje výpočty správné, podmínky se brzy ustálí a k dalším bouřím by už nemělo dojít. Až do perihélia pozvolna poroste teplota – a také i potom –, jenže to nás už nebude zajímat, poněvadž Endeavour bude muset Rámu opustit dávno před tím.“ 104
Ukázka elektronické knihy