98
B A M B U S O VÁ Ř Í Š E – P O T O PA
Existuje lepší způsob, jak Ledě a jejím pitomým koťatům dokázat, že sem patřím? pomyslel si. Věděl, že by na ně neměl dbát, ale ve skrytu duše se viděl, jak nese největšího a nejsilnějšího kamzíka ze stáda do Ziminy jeskyně. Všem by tak jednou provždy dokázal, že je skutečný leopard. Ale nebylo by moudré se o to pokoušet. „Tamten,“ zašeptal svým sourozencům. „Úplně nejníž na svahu, jak okusuje to trnité křoví.“ Kamzík byl hubenější než ostatní, ale pořád by se z něj celá leo pardí rodina dosyta najedla. Vypadal staře, jeho srst byla prořídlá, zacuchaná a měl v ní zašmodrchané listy a větvičky. Dokonce se zdálo, že se mu trochu podlamují kolena, když se přesunul o pár kroků po strmém svahu, aby lépe dosáhl k lístkům. Teď stál zády k číhajícím koťatům. Duch uslyšel v hlavě Zimin hlas. Když se naskytne příležitost, nepromeškej ji. Měl by vyrazit. Hned teď. Duch vyrazil zpoza balvanu, až mu od tlap létaly kamínky. „Co to při Sněžné kočce… Duchu, počkej!“ uslyšel za sebou Vánici, ale už bylo pozdě si to rozmyslet. Řítil se po svahu, oči upřené na kamzíka. Musel to stihnout dřív než… Ale kamzík byl příliš daleko a jeho tlapy dělaly příliš velký hluk. Kořist se otočila, uviděla ho a zamečela, aby varovala zbytek stáda. „Sněžná kočko, ty to vidíš,“ ulevil si Mráz, než zbylá tři koťata vyběhla z úkrytu a přidala se k Duchovi. Ten se soustředil na starého kamzíka. Nevadí, ještě pořád to může stihnout…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512092
K A P I T O L A D E VÁTÁ
99
Kamzík se postavil na zadní, otočil se a Duch vzápětí poznal, jak ho podcenil. Možná byl starý, ale rozhodně nebyl tak vetchý, jak se zdál. Odrazil se a začal prchat pryč po svahu dlouhými ladnými skoky, zatímco Duch musel kličkovat mezi balvany. Jeho sourozenci ho předběhli, ale to už utíkalo celé stádo a zděšeně mečelo k obloze. Musela to slyšet veškerá kořist široko daleko. Z nedalekého stromu se vzneslo celé hejno vrabců a s poplašeným cvrlikáním zakroužilo mladým leopardům nad hlavami. Vánice byla nejblíž úlovku. Prohnala se po nerovném povrchu, skočila a její čelisti hlasitě sklaply kousek od nohy jednoho z kam zíků. Jenže ten vzápětí utekl, a dokonce i Mráz s Vánicí byli na skal natém svahu pomalejší než jejich kořist. „Duchu!“ Mráz se zastavil a rozčileně vřískl. „Proč jsi to udělal?“ „Myslel jsem, že ho dostanu,“ zabručel Duch. „Máma říkala, aby chom nikdy nezmeškali příležitost. Měl jsem pocit, že to stihnu.“ Mráz obrátil oči v sloup. „Jasně, ale ona tím myslela…“ Odmlčel se, dlouze si povzdychl a hrábl packou do štěrku. Ducha polil chlad. Bylo mu naprosto jasné, co se jeho bratr chys tal říct. Ona tím myslela nás, ne tebe. Byla to rada pro normální leopardy. Ty jsi neměl šanci. Neobtěžoval se na to Mráze ani zeptat, oba dobře věděli, co měl na mysli. Místo toho se otočil a vyrazil nahoru po svahu v marné naději, že tam najde nějakou kořist, kterou nevyplašilo mečení kam zíků. „Duchu,“ zavolala za ním Vánice. „Nemá to cenu. Pojďme domů. Sem se teď hodně dlouho nic nevrátí. Ale to nevadí,“ dodala. Duch se zamračil a zaryl drápy do praskliny ve skále.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS512092
100
B A M B U S O VÁ Ř Í Š E – P O T O PA
Samozřejmě, že to vadí. Nikdy se nenaučí lovit. Buď zůstane u Zimy a nechá se od ní celý život krmit jako malé kotě, nebo zemře hlady. Vánice se jen snažila být milá. Obrátil se a mlčky zamířil k do movu. „Duchu, pojď dovnitř,“ mňoukla Vločka. Duch se otočil a viděl ji stát v přítmí vstupu do jeskyně. Jeho sourozenci odpočívali se Zimou v doupěti, ale Duch jim řekl, že potřebuje na vzduch, a šel si sám sednout ven. Silně sněžilo, dokonce i zde v klidném závětří jejich jeskyně, a někde v dálce zapadalo slunce skryté za hustými mraky. U skal se dělaly závěje a zemi i stromy pokryla vrstva čerst vého sněhu. „Bez tebe je v doupěti chladno,“ postěžovala si Vločka. Duch vě děl, že to není pravda. Jen se ho snažila nalákat do doupěte, protože na něm poznala, že je smutný. Ale jemu se nechtělo. „Ještě chvilku,“ řekl. „Hned přijdu.“ Vločka starostlivě zapředla. „Přijď co nejdřív, prosím. Musí ti tu být hrozná zima.“ „Mně zima není. Běž si zase lehnout,“ odpověděl Duch a snažil se znít přesvědčivě. Vločka chvíli váhala, ale pak se otočila a zmizela v jeskyni. Duchovi se ulevilo, že ho nikdo nesleduje, ale vzápětí ho opět zaplavila taková úzkost, že se v ní div neutopil. Co budu dělat? Co můžu udělat, abych se zlepšil? Obával se, že odpověď zní nic. Můžeš to už jenom zhoršit. Nechtělo se mu ani vstát, protože když tady zůstane naprosto nehybně sedět, alespoň už nic dalšího nezkazí.
Ukázka elektronické knihy