bude nejspíš pravda, protože kapitán má ten druh obličeje, který se nemůže odtrhnout od láhve whiskey. Kdyby Shemanski nešel na dovolenou, byl bych nadále v psinci s Ivanem nebo s ostatními psovody v Lenggries na pivu. Teď ho musím celý týden sledovat u stolu v kanceláři výkonného praporčíka, jak píše hlášení a dopisy, a poslouchat jeho řeči, že bych mu měl být vděčný za to, že mě dostal od psů k dobrému zaměstnání, které mi může být v civilu užitečné. Říká, že mám být šťastný, že jsem se naučil psát na stroji, že třeba napíšu další Jih proti Severu, hahaha. Večer před jeho odjezdem na dovolenou máme v pivnici v Lenggries večírek. Je pátek večer a já mám přes víkend opušťák. Shemanski se musí vrátit do kasáren, protože mu dovolená začíná až zítra, a když opustí svou přítelkyni Ruth, ta se mě zeptá, kam se chystám na opušťák. Říká mi, ať jdu k ní na pivo, že tam Shemanski nebude, ale jakmile vejdeme do dveří, už jsme v posteli a pustíme se do sebe jako zvířata. Ach, Macu, říká, ach, Macu, ty jsi tak mladý. Sama je stará, je jí jednatřicet, ale nepoznali byste to, protože mě nenechá chvíli vyspat, a jestli si takhle vede pořád, není divu, že Shemanski potřebuje dlouhou dovolenou v USA. Když se rozbřeskne, někdo klepe dole na dveře, a když vykoukne z okna, slabě zasténá. Ach, mein Gott, to je Shemanski, běž, běž, běž. Vyskočím na nohy a oblékám se, jak nejrychleji umím, ale nedokážu si natáhnout kalhoty přes boty, které jsem si obul nejdřív, a nohy mám teď zaražené a zamotané a Ruth syčí a sténá: Ven óknem, ach, prósim, ach, prósim. Domovními dveřmi nemůžu, protože za nimi stojí Shemanski, buší do nich a určitě by mě zabil, takže musím vyskočit oknem ven, kde je devadesát čísel sněhu, který mi zachrání život, a můžu se spolehnout, že Ruth nahoře zavře okno a zatáhne záclonu, aby mě Shemanski neviděl, jak si zouvám boty, abych si mohl natáhnout kalhoty a znovu se obout, péro mám tak vymrzlé, že je maličké jako knoflík, všude sníh po pás, v kalhotech, v botách. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511888
Teď se musím odplížit od Ruthina domu a do Lenggries na horkou kávu do nějaké hospody, kde bych se mohl usušit, ale nikde ještě není otevřeno, takže se vleču zpátky do kasáren a přemýšlím o tom, jestli Bůh neposlal Shemanského na tuhle zem jen proto, aby mě úplně zničil. Teď, když jsem rotní písař, sedím za Shemanského stolem a nejhorší, co na mě čeká, je psaní každodenního prezenčního hlášení. U druhého stolu sedí praporčík Burdick, pije kávu a říká mi, jak je tohle hlášení důležité, že na ně čekají na vrchním velitelství, aby ho mohli přidat k dalším rotním hlášením, která se posílají do Stuttgartu, do Frankfurtu, k Eisenhowerovi a do Washingtonu, aby sám prezident Truman věděl, jak silná je armáda Spojených států v Evropě, pro případ, že by nás nečekaně napadli ti zatracení Rusáci, kteří by neváhali ani chviličku, kdyby nám chyběl jediný muž, jediný muž, McCourte. Čekají na to, McCourte, takže koukej napsat to hlášení. Z pomyšlení na to, že celý svět čeká na mé hlášení, jsem celý nervózní, takže ťukám na špatné klávesy a musím začínat stále znovu. Pokaždé řeknu do prdele a vytáhnu hlášení ze stroje. Praporčíku Burdickovi vyskočí obočí ke kořínkům vlasů. Pije kávu, dívá se na hodinky, obočí už ho vůbec neposlouchá a já se cítím tak zoufale, že se bojím, abych se nerozsypal a nezačal brečet. Burdick bere telefony z vrchního velitelství a říká mi, že plukovník čeká, že generál čeká, že náčelník štábu čeká a že čeká prezident. Pošlou posla, aby si hlášení vyzvedl. Čeká u mého stolu, což je ještě horší, a já si přeji být zpátky v hotelu Biltmore a drhnout záchody. Když mám hlášení napsané bez chyb, posel si je odveze a praporčík Burdick si otře čelo zeleným kapesníkem. Říká mi, abych zapomněl na všechnu ostatní práci a zůstal po zbytek dne u stolu a cvičil a cvičil a cvičil, dokud se to zatracené hlášení nenaučím psát pořádně. Na vrchním velitelství si jistě budou povídat, jaké trdlo si vzal za písaře, když ani nedokáže napsat hlášení. Všichni ostatní 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511888
písaři naklepou hlášení za deset minut a on nechce, aby se rota C stala terčem posměchu pro celá kasárna. Takže, McCourte, nikam nepůjdeš, dokud nebudeš psát perfektní hlášení. Začni klepat. Dře mě celé dny a večery, diktuje mi nejrůznější početní stavy a říká: Ještě mi za to budeš děkovat. A má pravdu. Za pár dnů umím napsat hlášení tak rychle, že k nám z vrchního velitelství pošlou jednoho poručíka, aby zjistil, jestli si ta čísla nevymýšlíme den dopředu. Praporčík Burdick říká: Ne, ne, já za to ručím, a poručík se na mě podívá a povídá: Máme tady talent na poddůstojníka, praporčíku. Praporčík říká: Ano, pane, a když se usměje, obočí mu ožije. Když se vrátí Shemanski, čekám, že mě zase přidělí k Ivanovi, ale kapitán povídá, že zůstanu jako písař u zásobovačů. Budu mít na starosti deky, prostěradla, povlečení, polštáře a kondomy, které se distribuují psovodům celého evropského velení, a budu odpovídat za to, že zase všechno vrátí zpátky, až půjdou do civilu, všechno kromě kondomů, hahaha. Jak mám říct kapitánovi, že nechci dělat písaře ve sklepě, kde musím všechno nárokovat řečí, která jde pozpátku – povlečení, polštář, bílý, nebo míčky, pong-ping, počítat a dělat seznamy, že nechci nic jiného než se vrátit k Ivanovi a k psovodům a pít pivo a okukovat holky v Lenggries, v Bad Tolz a v Mnichově? Pane, je nějaká šance, že bych mohl být znovu přidělen ke psům? Ne, McCourte. Jste zatraceně dobrý písař. Odchod. Ale, pane… Odchod, vojíne. V hlavě se mi převaluje tolik černých mraků, že málem netrefím z kanceláře, a když se mi Shemanski směje a říká: Zatnul ti tipec, co? Nechtěl tě pustit zpátky k pejskovi?, povídám mu, ať jde do piči, načež mě odtáhnou zpátky 100
Ukázka elektronické knihy