mě je, protože studium nám dává docela zabrat. A nedovedu si představit, že k tomu budu obrážet většinu koncertů jejich kapely. Vzhledem k tomu, kolik času poslední dobou trávím s Quentinem, bych spíš nějak potřebovala nafouknout den, aby měl víc hodin. Na studium mi zbývá čím dál tím míň prostoru a já se zrovna nepřetrhnu, abych to nějak kompenzovala. Spíš ve mně začínají hlodat neuvěřitelné pochyby. Co jsem si vlastně myslela? Musím říct, že škola mi po tom, co se mi stalo, hodně pomohla. Bylo to něco, na co jsem se mohla upnout. Navíc učení je činnost, kterou všichni podporují, takže ani máma s tátou nebyli proti, když mě nacházeli s nosem v učebnicích. Sice bych řekla, že v mém případě se z toho stala nezdravá posedlost, ale zpětně? Myslím, že mě to částečně zachránilo. Díky učení jsem se přestala tak urputně izolovat. Musela jsem fungovat v hlučném školním prostředí, a i když jsem se s nikým nebavila, aspoň jsem něco dělala. „Už víš, co si bez Quentina počneš, až se kluci vydají do USA?“ vytrhne mě Tess z mých úvah. Dneska jsem nějak mimo. „Asi bych se chtěla na pár dní podívat do Čech.“ Ta myšlenka mě nepřestávala otravovat, už když jsem byla s Quentinem navštívit jeho rodiče. Chtěla jsem se jen na pár dní podívat, jak se daří našim. A třeba bych to mohla dělat každý rok. „Aha…“ Vypadá dost zklamaně. „Vážně jen na pár dní, až se vrátím, zabavíme se spolu,“ ubezpečuju ji. Pak jsme s Tess zamířily k nahrávacímu studiu, které měla kapela pronajaté. Laura a malý James už tam byli. „Vypadá to, že se jim to protáhne,“ postěžovala si. „Ještě že jste přijely.“ „Ahoj,“ pozdravil nás James, taky viditelně nadšený, že jsme tady. „Mám nový auto od strejdy Quentina,“ oznámil mi nadšeně a před obličej mi strkal nějaké červené autíčko. „A co to je za auto?“ snažila jsem se o konverzaci. „Přece Ferrari!“ Zjevně jsem ho pohoršila. Právě jsem u něj na žebříčku tetiček pořádně klesla.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511777
„Já vím,“ lhala jsem, jako když tiskne. „Jenom jsem si dělala legraci. Chtěla jsem vědět, jestli to víš i ty a neděláš jen chytrého.“ To ho naštěstí trochu uchlácholilo. „Nepůjdete se s námi projít a zakopat si s míčem?“ navrhla Laura. „Támhle v parku je takový malý plácek.“ Jít do parku nebylo až tak dobré rozhodnutí. Zaprvé jsem nám koupila zmrzlinu, hlavně abych udělala radost Jamesovi, ten byl ale znechucený, protože zmrzlinka je přece sladká a studí, takže je hnusná. Copak nemají všechny děti rády zmrzlinu? Zjevně ne. Asi je dobře, že nemůžu mít děti. Z té myšlenky se mi udělalo takřka nevolno. Ještě před rokem bych vám byla schopná odpřisáhnout, že nikdy žádný děti chtít nebudu. Jenže s Quentinem, s tím, jak jsem se měnila, jak jsem poznávala další stránky života… Je prostě těžký o nějakou takovou možnost přijít. Jasně, jsou tady adopce, ale… Prostě bych chtěla mít možnost se sama rozhodnout. Možnost volby nemám a nemám ji už dlouho, ale teď je to poprvé, co se kvůli tomu užírám. Od té doby, co mi došlo, že s Quentinem je to jen dočasné, jsem vážně začala na spoustu věcí hledět jinak. Musím si náš vztah užít, dokud trvá. Protože nikdy nebude věčný. Kéž bych tenhle přístup k životu objevila už dřív! S nově nalezenou potřebou si užívat jsem se vrhla na hraní fotbalu s Jamesem. Lauře se viditelně ulevilo, že není sama na obstarávání zábavy pro synka a že všechno není jen na ní. Teď konečně přijde to zadruhé, proč byl park špatný nápad. Mělo by existovat nějaké varování, že když si hrajete s dětmi, většinou z toho vyjdete špinaví. Hlína, tráva, upatlané dětské ručičky. Určitě bych mohla pokračovat. A nakonec zatřetí, děti mají nepřeberné množství energie. Vážně nechápu, jak to, že James ještě neodpadl. Já už jsem se sotva belhala a on si cestou zpátky ještě poskakoval, běhal mezi námi třemi, chytal nás za ruce, jako by si usmyslel, že nás o svou přízeň podělí všechny spravedlivě. Když jsme se vrátili, kluci akorát vycházeli ze dveří.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511777
Při pohledu na mě se Quentin celý rozzářil a já zase jednou nemohla uvěřit svému štěstí.
100 Ukázka elektronické knihy