Policie chtěla vědět, zda měl M. nějaký důvod k sebevraždě. Manžel ho nemohl dát. Hanada je zřejmě šéfem detektiva Minoury. Vypadá drsně, ale zdá se, že má velmi bystrý rozum. Extrémně nepříjemný, těžký vzhled. Velmi ho zajímaly mé kontakty s M. a samozřejmě alibi všech. Tady naštěstí nebyl problém: byli jsme přece doma. Hanada se omluvil za neuvážené otázky a odešel. Nemyslím si, že by vážně podezříval z vraždy mého manžela nebo mě. 16. prosince Dnes večer jsem měla to potěšení poprvé vidět samotného Kogoro Akechiho. Mé dojmy se shodovaly s tím, co jsem o něm slyšela dříve. Působivý vzhled, atletický, zdatný a zdvořilý… Mluvili jsme spolu čtyři. Host a manžel většinou mluvili, já a S. jsme většinu času mlčeli. Akechi nám řekl, že v řece Sumidagawě poblíž mostu Sendžu našli tělo umělce a přítele M. Sanukiho. Zvláštní je, že se utopil druhý den po M. smrti. Akechi dlouze hovořil o dvou věcech. Nejprve předložil svou verzi, podle níž vrah vstoupil do Murakoshiho pokoje a zmizel z něj; zdůraznil, že pokoj zůstal zamčený zevnitř. Pak najednou s velkou dávkou detailů popsal příbytek toho idiota umělce, harampádí, kterým byl zavalen, a zmínil se o nějaké rozbité figuríně. Návštěva zanechala zvláštní dojem. Na nic se nás neptal, omezil se na svůj vlastní příběh. Samozřejmě se projevil jako velký profesionál, před nímž ustupují všechna tajemství. Nechápu však, co od dnešního setkání očekával. Hodně se usmíval, ale nebyl to obyčejný úsměv, měl nějaký tajný význam. A můj manžel odpověděl taky významným úsměvem… Co to bylo? Jako by oba věděli víc, než říkají. Celá ta věc ve mně vyvolávala nepříjemné pocity.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511756
17. prosince Když jsme včera po rozhovoru s detektivem ulehli do postele, ani já, ani můj manžel jsme nepromluvili ani slovo. Uzavřel se do sebe a ani já jsem neměla chuť mluvit. Nějak jsem se cítila nesvá … nemohla jsem spát… Nejsem špatná v logickém uvažování. Ale vím, že logice předchází intuice, pocit předtuchy. Nikdy mě nezklamala. Tu noc, když jsem ležela vedle svého muže, jsem poprvé pocítila strach. Věřila jsem své intuici. Teď jsem se musela logicky zamyslet nad tím, co to způsobilo, co za tím bylo. Už dlouho jsem si všímala některých více než podivných detailů, ale podvědomě jsem se je snažila před sebou skrývat. Bylo však načase přijít tomu na kloub a nazvat vše pravým jménem. Psychoanalytici tvrdí, že je nebezpečné být sám s myšlenkami, které vás trápí, můžete si vážně podlomit zdraví. Není to náhoda, v křesťanství je instituce zpovědi. Mohu se přiznat pouze na papíře. Nikdo nesmí vědět, o čem budu psát. Stala se z toho potřeba – očistit svou duši od temných tajemství tím, že je vyložím na stránkách tohoto uzamykatelného deníku. Až to napíšu, spálím deník, jako jsem to udělala s předchozími sedmi. V domě je teď ticho. Můj manžel ráno odešel a všichni ostatní se odebrali do svých koutů. A tak mohu beze spěchu na těchto stránkách reprodukovat vše, na co jsem během dlouhé noci myslela. Přemýšlela jsem o událostech posledních měsíců, aniž bych zamhouřila oko. Můj mozek pracoval velmi jasně. Měla jsem strach, ale ďábla, který se mi drápal do duše, jsem musela vytáhnout vlastními myšlenkami a vystavit ho jasnému světlu analýzy, světlu rozumu. Jinak nikdy nebudu mít klid. Začnu tedy od začátku.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511756
Dlouho a často mám vidění: za soumraku padá z balkonu bílý šátek. A pokaždé ve mně tato vize nějak vzbudí hrůzu. Pokusím se to v klidu analyzovat. Stála jsem v prvním patře vily s dalekohledem v ruce a dívala se směrem k mysu Womie. Tam, nedaleko strmého útesu, stojí osamělý strom, u kterého jsem si všimla postavy muže. Řekla jsem to manželovi. Vzal si dalekohled, aby se podíval tím směrem. Ještě předtím si však vždy otře objektiv kapesníkem. I tentokrát vytáhl kapesník, otřel čočku a pak mu kapesník vyklouzl z rukou a pomalu letěl dolů. V tu chvíli jsem viděla, jak Himeda padá z okraje útesu do propasti. Co to bylo? Upustil můj manžel omylem kapesník? Nebo to možná bylo znamení? Za předpokladu, že kapesník neupustil náhodou, je závěr jasný: můj manžel je vrah. Bílý kapesník upuštěný za soumraku byl signálem pro muže, který se nacházel poblíž útesu (neviděli jsme ho) a který se dalekohledem díval i na náš balkon. Tou osobou rozhodně nebyl Himeda. V přítmí nebylo možné padlému muži vidět do tváře. Nebylo pochyb, že to byl Himeda, kdo byl svržen z útesu, protože jeho mrtvola byla nalezena v moři. V okamžiku, kdy jsme ho pozorovali, to však nebyl Himeda, kdo spadl ze skály. Akechi to včera večer transparentně naznačil. Teď už vlastně chápu smysl Akechiho včerejší návštěvy u nás. Bylo to psychické mučení Jako by podezřelému říkal: “Rozluštili jsme trik, jak se dostat dovnitř a ven ze zamčené místnosti zevnitř, a rozluštili jsme trik s figurínou. V důsledku toho víme mnohem více.” Když jsem včera poslouchala detektivův příběh, doplnila jsem si chybějící detaily celého obrazu. Akechi například uvedl, že figurína neměla kyčelní část. Vysvětlení je jednoduché: je obtížné vměstnat figurínu celou do tašky.
Ukázka elektronické knihy