Nenašel zde nic kromě několika matrací na zemi a jedné lednice v přízemí. Potřeboval rychle zmizet, protože netušil, jestli někdo z okolí neslyšel výstřel. Dveře do podzemí našel, a tak nečekal a se zbraní v rukou prošel tunelem až k řece. Tam jen zklamaně zalamentoval, když zjistil, že odtud by se dostal jedině přes vodu. Vrátil se tedy přes dům na ulici. Zbraň si strčil zpět za kalhoty a rychle odcházel od domu. Na konci ulice zvolnil a rozhlédl se přes velkou křižovatku. Kolem něj projelo taxi, v němž seděli dva muži, kteří nemohli znát jeho ani on je. Rozhodl se jít po ulici Général de Gaulle a zmizet v nejbližší stanici metra. Další plán si chtěl rozmyslet někde v klidu. V jednom okamžiku se ale zastavil. V protisměru přes ulici zahlédl pomalu projíždějící jemu tak známou limuzínu. Nezastavila, jen projela, a on věděl, že je to špatné. Že ho mají. Zhluboka se nadechl a vydechl a pomalu sahal po zbrani. Vtom za sebou uslyšel ženský hlas plný nenávisti a posměchu. „Giuseppe!“ Sklopil odevzdaně hlavu. „Si?“ „Giuseppe Guarrdi?!“ žena si ho evidentně vychutnávala. „Sì, losono!“ odplivl si a jen dlouhý stín, který sahal až k němu, prozrazoval, kde se postava za ním nachází. Znovu se nadechl a spojil v sobě všechnu sílu a zkušenost posledních padesáti let do této jediné, na kterou v okamžiku vsadil svůj spráskaný život. Dlouze vydechl a tasil. Ulicí se rozlehly tři krátce po sobě jdoucí výstřely. *** „Do prdele, slyšel jsi to?!“ vyjekl Adam a taxikář dupl na brzdy. Řidič vystoupil z auta a schovávaje se za dveře, vykukoval, co se to na křižovatce za nimi právě stalo. „Jedeme, jedeme, určitě to tady zase mydlí nějaký teroristi… dělej, chlape! Tak nastup… slyšíš?“ Taxikář něco zabrblal v arabštině a mávl nad Adamem rukou. Kolem nich projely vysokou rychlostí dva houkající policejní vozy a potom ještě jeden. Zabrzdily kousek od nich a po vteřině se spustila další střelba. Adam s Vidalem sklonili hlavy za sedačky a řvali na řidiče, ať nasedne a odjede pryč. Ten ale už dávno zmizel za rohem jednoho z domů. Lidé v ulici odbíhali pryč a křik a řev se rozléhal a sílil při každém dalším výstřelu. Vidal to nevydržel a vyběhl ven. Na Adama jen zakřičel. „Dělej, musíme odtud zmizet! Tak dělej, slyšíš?!“ Adam se ale příliš bál a nechtěl ty čtyři čtvereční metry plechového bezpečí opustit ani náhodou. „Běž třeba do hajzlu, Vidale… já se odtud nehnu, jasný?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511746
Vidal se krčil za vedlejším autem a čekal na vhodnou příležitost, jak vyběhnout a utéct do jedné z přilehlých ulic, kde viděl, že se schovávají i ostatní lidé. Střelba z nějakého důvodu ustala, a tak se rozhoupal jako sáňkař před závodem a odpočítal si polohlasně start. „Jedna, dva, tři…,“ přivřel oči a vyběhl, podíval se směrem, kde se před chvílí střílelo, aby zkontroloval situaci. V tu chvíli zvolnil, až úplně zastavil. Před ním se o stojící autobus opírala žena s prostřelenou levačkou a břichem. V pravé ruce držela černou zbraň, kterou tak dobře znal z výcviku v organizaci La Tex. Byl to smrtelně oblíbený Glock 19 ráže 9 milimetrů. Kvůli zbrani v ruce té ženy by ale nezastavil. Zastavil kvůli ženě samotné. „Kláro, to není možné… Kláro!“ Klára se mu nenávistně zadívala do očí. „Ale, kdopak se nám připletl do cesty? Ten osud, to je ale kurevskej vtipálek, co, Ernste? Tak ses chytil, co, pavouku? Tak dlouho pleteš pavučinku, až se v ní uškrtíš… Tak tam půjdeme spolu!“ Bolestně se usmála. „Nedělej to! Kláro, nedě…!“ Klára na Vidala namířila se zraněným, ale neuvěřitelně labužnickým úsměvem zbraň a vystřelila. Vystřelila přesně. Doprostřed Vidalova čela. „To je za Terry!“ zachroptěla z krvavých dásní. Policie se zatím stačila přemístit z krytu do útoku. Výstřel do Vidalova těla následovalo několik dalších, ale tentokrát z hlavní vzteklých policajtů. Mířili zblízka a mířili přesně. Klára sebou několikrát škubla pod náporem kulek a poté se svezla po předku autobusu na zem. Na rozpálený asfalt jedné z nejslavnějších ulic Paříže. Adam vylezl z taxíku a nevěřícně zíral na obě mrtvoly ležící v kaluži krve. „To, to je tedy pěkná blbost, tohle všechno!“ zachraptěl, ale jeho mozek nedokázal vstřebat tolik pohledů, nespojitelných spojení, událostí a krutosti osudu. Přemohl ho tlak, který přerušil cirkulaci kyslíku v těle, a poté na místě omdlel.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511746
XXV. Nemocnice v Saint-Maurice „Hej, ty tlamo! Adame, prober se!“ Adam otevřel oči a zaostřil. Rozpitý obraz se mu ve světle zářivky nad postelí slil do jednoho, který složil jemu tak známý obličej v celek. Byl to obličej Bruna. „Tak už jsi při sobě, chlape?“ „Jé, řiťkopich!“ zamumlal Adam. „Už je O. K.!“ oznámil doktoru v bílém plášti vedle postele zvednutým palcem nahoru. Doktor Adamovi prosvítil oční bulvy ostrým světlem a potom se usmál na Bruna. „Qui, O. K.!“ také zvedl palec a rozzářil sněhobílé zuby v tmavém obličeji. Ukázal Brunovi skleničku s vodou a posunky mu vysvětloval, aby dával příteli v posteli často napít. Potom zvedl opět palec nahoru a odkráčel z pokoje k dalším pacientům. „Kde je Terry? Kde jsou ostatní?“ snažil se Adam vstát i přes hadičku napojenou do ruky. Bruno ho ale zarazil a pomalu natlačil zpět do postele. „Hele, teď musíš pár hodin ležet, než se dáš do cajku, jasný?“ „Ptám se, kde je Terry!“ „Je venku a dává si cigáro. Narvali do ní nějaký uklidňující prášky, aby se vzpamatovala. Je z toho samozřejmě úplně v prdeli… po tom masakru… hele, Adame, budeš jí muset bejt hodně tátou…“ „Jo, masakr… ty vůbec nevíš!“ chtěl se opět zvedat. „Nevím, Adame, a nejsem si jistej, jestli vůbec chci vědět. Myslím, že po tom všem, co se stalo, budeme ještě několik let maličko paranoidní, ale teď se musíme hlavně dostat odsud.“ „Jo, to…“ Do pokoje vešel muž v elegantním obleku a v závěsu za ním kráčel doktor. „Dobrý den, jmenuji se Salava. Jan Salava a jsem zástupce naší ambasády tady v Paříži. Jak se cítíte?“ „Nemůže to být lepší, pane Salavo!“ zamračil se Adam a posadil na posteli. „To, k čemu došlo tam venku… vy o tom něco víte? Pokud víme my, tak tam přišli o život tři lidé a jeden z policistů je těžce raněn!“ „Vůbec netuším, co se tam stalo! Vybavuji si jen svištění kulek!“ „Podívejte, ona se vás bude ptát místní policie a já bych vám doporučil vzít si právníka!“ „Právníka? Copak jsem tam střílel já?“ rozčílil se Adam. „No, my jsme se už ptali i vaší dcery, Terezy… a když jsme jí vysvětlili, co se stalo, tak nám sdělila, že nikoho z těch tří nezná… stejně jako tady váš kamarád! Vy jste také nikoho z nich neznal?“ „Tří?“ „Ano, tří, a to pana Giuseppe Guarrdiho, Ernsta Vidala a...
Ukázka elektronické knihy