Drahý A., včera konečně došel Váš dopis. Tak dlouho na něj čekala. Bude však k Vám upřímná, protože na rozdíl od Vás se její otevřenost, upřímnost i schopnost mluvit s Vámi úplně o všem neztratila. Vaše hlášení ji rozzlobilo a povzbudilo k tomu, aby se vzpamatovala a připravila si vlastní plán. Ne, nechce dál mít jenom ten Váš a zoufale se ho držet, i když Vy to možná očekáváte, a to i přesto, že dohodu dodržuje pouze jedna strana. Promiňte, ale ona je k Vám ve svých pocitech a myšlenkách nejupřímnější, jaká kdy byla, jaká kdy bude. Až někdy váhá, jestli se takové upřímnosti nezaleknete. A Vy, můj milý? Psal jste, neodeslal, protože… jste ji chtěl ušetřit banálností svých zážitků. Ona ví, že jste rozumný a zodpovědný džentlmen. Proto si mezi všemi mladými muži všimla právě Vás. Jste určitě i statečný voják. Čekala na Vaše myšlenky, na Váš vnitřní rozhovor s ní, s její duší. Ona si s Vámi povídá neustále. Soustavně. Vy s ní ne? Chtěla věřit tomu, že možná opravdu nemůžete psát, voják na frontě přece hlavně bojuje. Ale teď… Je si jistá, že kdybyste skutečně chtěl a našel k tomu odvahu, napsal byste. Pokud se plete, omlouvá se za takhle prudkou reakci. Pokud se však neplete, dovolte jí připravit si vlastní plán. Možná je to hrdost nebo obrana před tím, jak zranitelnou se Vaším odchodem stala. Nechce už být taková. Jsou podle Vás hvězdy opravdu věčné? Pokud ano, musí být i tvrdé, a co je tvrdé, bývá křehké. A když je něco věčné, každodennost se toho netýká? Není nutné každý den jíst, spát a modlit se? Na věčnost není nutné dávat pozor? Je Vaše otevřenost a upřímnost k ní neúměrná ke vzdálenosti a k novým zážitkům? Ve Strážkách 24. dubna, Stále Vaše eM.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511741
Svůj život žije jinak a jinde, kdyby měla ambice, řekla Baronka, když jsem se probral. Ale proč z tohoto Bohem zapomenutého kraje neodejde on, to se vysloveně nedá pochopit. S tímto prosebným pohledem věčného smolaře si kdekoli najde nějakou náhradní kojnou, které se bude moct přisát k cecíku. Ležel jsem v posteli s vysokou pelestí. Pod lopatkami jsem měl vysoko nastláno. V hlavě příšerný zmatek. V první chvíli mi nebylo jasné, kde jsem, jak jsem se tam dostal a ani co tam dělám. Chtěl jsem se posadit. Náhlá a jasná bolest mi proťala čelo jako sekáček na maso. Mám rozbité obočí, uvědomil jsem si. Přijal jsem tuto vzpomínku s velkou vděčností. Byla to první srozumitelná vzpomínka, která do mého zmateného mozku pronikla. Jak se jmenuje? zeptala se Baronka a ukázala na sebe. Hemithea strigata. Ústa odpověděla dřív, než se mi v mozku zrodila jakákoli myšlenka. Baronka se rozesmála. Napadlo mě, jestli to zase není nějaká past. Jaká, to jsem netušil, ale taková byla tehdy doba. Bien, přikývla paní domácí a ustoupila stranou. Zpoza ní, z přítmí pokoje s vysokým klenutým stropem, přistoupila k mé posteli žena v prostém domácím oblečení. V rukou držela stříbrný podnos. Uviděl jsem porcelánovou misku, ze které se kouřilo. Stoupala z ní vůně slepičí polévky. Přiznám se, že na tak silný zážitek jsem v tu chvíli opravdu nebyl připravený. Moje utrápená hlava se zamotala. Dech se zrychlil. Na čele se mi zaperlil studený pot. No uš še telok nelutuj, poplácala mě žena po tváři. Otřela mi čelo a s ním i velkou slzu. Vůbec jsem o ní nevěděl. Mali zme tu uš fšelijake. Halabuhy jag ši ty, pozname, nahnula se ke mně a šeptem cezeným skrz zuby pokračovala. Dobre ja vidzim,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511741
100 že ty ši z totych vyjebancov, co še ženom sce o nich starac. Ale ci hvarim – jag budzeš coškaj na pani Baronku zkušac, sama ce zadušim. Skopercal som še zo sfojdoch! Ši mohlo aj indzi isc odpadnuc, ně k našim vratom. A teď jedz, dyž je polefka cepla. Nebylo mi jedno, co si o mně Barončina kuchařka Alžbeta myslí. Takže polévku jsem snědl s velkou chutí. Z jejího zlostného syčení jsem pochopil jenom to, že mě našli u brány. Cipora mi poradila, abych šel k Baronce a řekl jí, že jsem spadl ze schodů. Předpokládám, že jsem udělal, co mi poručila. Po svědomitě provedené práci jsem bez výčitek svědomí odpadl. Hodilo se mi, že mě obě ženy nechaly o samotě. Baronka se vzdálila zřejmě už dřív. Nestala se svědkyní zlostného výpadu a temných výhrůžek své kuchařky. Vnímal jsem to jako výbuch žárlivosti nízce postavené osoby. S arogancí personálu jsem se setkal mnohokrát a na spoustě míst. Nebyla vynálezem naší doby ani regionálním svérázem. Setkával jsem se s ní i mezi obsluhujícím personálem hotelu Lomnice. Prostřednictvím cestovní kanceláře Idegenforgalmi iroda se tam sjížděli v létě i zimě urození a jinak vznešení lidé z celé Evropy. A s nimi i služebnictvo. Zpupnost a povýšenost měli vypěstovanou až na samou hranici snesitelnosti. Kdyby ji všichni ti lokajové a komorné nosili řekněme v krabicích na klobouky, možná by se ukázalo, že s sebou mají víc zavazadel než lordi, hrabata a kněžny, které doprovázejí. Domácí hotelový personál, počínaje recepčním a liftboyem, pokojskou nebo kustodem postávajícím před hotelem jenom proto, aby otevíral dveře, těmto mistrům povýšenecké arogance nezůstával nic dlužný. Jako dopisovatel Karpatského spolku jsem se nejednou stal svědkem ubohého poměřování sil mezi domácími a hosty. Ve vysloveně nesportovním duchu, samozřejmě. Obraz starého světa mohl vypadat úplně jinak, kdyby ho nepoškozovaly právě tyhle ničemné osoby. Trvalo to tři dny, než mi Baronka dovolila vstát z postele. Ráno jsem ji slyšel, jak odchází k řece. Plavala za každého počasí. Po snídani následovala vyjížďka na koni, po obědě se přišla podívat, jak se mi daří. Do večeře vedle v knihovně buď hrála na klavír, nebo si četla.
Ukázka elektronické knihy