„Budeme se s babičkou stěhovat k panu Ludwigovi.“ Ani se na mě neotočila, a tak jsem pokračovala: „Chodila bych k vám dál v neděli, pomohla bych vám, kdykoli by bylo třeba, stejně bych se musela starat babičce o dům a občas přitopit.“ Po dlouhé chvíli mi odpověděla: „Vidím, že pan továrník Ludwig konečně dosáhl svého.“ „Jak to myslíš, svého?“ „Nemohl mít tvou matku, tak si chce uzurpovat tebe.“ „Chce nám jenom pomoct, babička už sotva dojde.“ „Nevěř tomu. Tyhle lidi se vždycky starali jenom o sebe. Neměl ani tu slušnost, aby ji nechal být, když se vdávala, a poslal jí ty příšerné hodiny.“ „Jaké hodiny?“ „Ty, co tady visely u dveří. Tvoje babička si taky vždycky chtěla prosadit svou. Donutila tvoji mámu, aby je sem pověsila, natruc otci.“ „Proč to matka udělala?“ „Tvoje babička vždycky použila argument o Ottovi. Bylo to jako kouzlo, používala to, kdykoli chtěla matku o něčem přesvědčit. Co by její bratr chtěl nebo nechtěl. . . Ale máma chtěla mít hlavně pokoj.“ „A otec?“ „Otec se v životě smířil i s jinými věcmi, tak proč ne s hodinami.“ Zeptala jsem se, s čím se musel otec smířit, a Ida mi potvrdila všechny klevety, které jsem až do té doby slyšela jen od jiných – od Johanna nebo Antona. Protože strýc Ernst všechno 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511738
propil nebo prohrál v kartách, potřeboval se ho otec zbavit, jinak by přišli o všechno. Dal se dohromady s mlynářkou a po svatbě přepsal manželčin mlýn na bratra s tím, že se Ernst vzdá nároků na dědictví po rodičích. „Takže otec se ženil pro peníze?“ zajímalo mě. „Ano i ne. Tehdy to chodilo jinak, nikdo to nebral jako vypočítavost. Živobytí je živobytí. Sedláci museli držet majetek. Navíc mlynářka už byla těhotná, když si ji otec bral, vzít si ji musel.“ „A co maminka? Jak ji otec získal?“ „Nevím přesně. Měla už dost té glorioly kolem svého padlého bratra. Rodiče ji nutili, aby si vzala Ludwiga, ale ona nechtěla, Hans ji z jeho spárů vytrhl téměř násilím. A pak tu byl ten sociálnědemokratický spolek. Úplně tomu propadla, přišla k tomu někde na gymnáziu. Chtěli se oprostit od všeho, co přinesla válka. A tak s tvým otcem, myslím, začali. Milovala tu jeho urputnou povahu a nezlomnost.“ „A proč sis ty nikoho nevzala po strýcově smrti?“ „Tohle asi nikdy nepochopíš. Já měla vždycky ráda jenom tvoji mámu. Chtěla jsem jí být pořád nablízku. Skrze jejího bratra nebo bez něj.“ Napadlo mě, že matka měla tu moc přitahovat lidi a udržet si je pak ve svém životě. Idu, Ludwiga i otce. Šafářka už byla dávnou historií, tam bylo rozhodnuto dopředu. Netušila jsem, nakolik Ida věděla, že to byla otcova první láska. Určitě ano, ale jeho pozdější styky s ní musela redukovat na mužské tělesné potřeby. Jak to celé Ida ve skutečnosti myslela, mi došlo až o mnoho let později. 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511738
Nakonec řekla: „Jsi jako moje dcera, Hedviko. Ale varuju tě, nic si s těmahle lidma nezačínej. Využij toho, že můžeš dostat vzdělání, chápu tě. Ale nic víc od nich nečekej.“ „Řekni to, prosím tě, otci,“ požádala jsem ji nakonec, poděkovala za oběd a odešla jsem. Bylo to zbabělé, ale nemohla jsem jinak. Vím, že v koutku duše mi otce bylo líto. Odešly jsme s babičkou z Wernersreuthu a já jsem v září nastoupila do posledního ročníku měšťanky. Jak pan Ludwig slíbil, nechal mě chodit na hodiny klavíru a francouzštiny. Jeho děvčata mě trpěla jen s nelibostí. Pošklebovala se mi za zády kvůli šatům i vlasům. Po škole jsem vypomáhala babičce s prádlem a s drobnými pracemi v domě, za které jsem občas dostala i zaplaceno. Měly jsme malý pokoj s předsíňkou v domě pro služebnictvo, tichý, teplý a útulný, a já se učila dlouho do večera, abych mohla na gymnázium. Měla jsem moře času, s nikým jsem se nekamarádila, jen s babičkou. V neděli jsem chodila do Wernersreuthu na oběd, někdy jsem potkala Margarethe nebo Johanna. Vyptávali se mě, jak se žije v panském domě, a mně dělalo dobře chlubit se, přeháněla jsem, v jakém žijeme s babičkou přepychu. „To ti přeju,“ řekl mi Johann, ale v očích měl výraz pohrdání. Co mi je do nich, myslela jsem si. Čekala jsem na jiný život, než který ve vsi vedli oni, tak prostý a bez vyhlídek. Johann říkal, že po základní škole nastoupí možná na textilku a bude se učit na opraváře tkalcovských strojů. Nic jsem na to neříkala, myslela jsem si v duchu, že má na víc a že i on by mohl jít po chlapecké škole na gymnázium a třeba i na vysokou školu. „Naši budou potřebovat brzy pomoct, musím začít vydělávat,“ vykládal, jako by se omlouval. 106
Ukázka elektronické knihy