Orsiniů, které Borgia brutálně ukončil o několik dní později v Senegallii.47 Tuto interpretaci sice potvrzuje časová posloup nost a blízkost obou událostí, nedokáže však vysvětlit spekta kulární povahu vystavení Remirrova mrtvého těla. Pokud tedy motiv popravy zůstává nejasný nejen pro Ma chiavelliho, ale i pro lid Romagne, můžeme se pokusit dobrat se jej prostřednictvím interpretace výsledku a jeho působení na lid. A právě zde můžeme nalézt několik specifických rysů Remirrova osudu, v nichž vybočuje z dobového úzu trestá ní a popravování. Předně, badatelé zabývající se středověkým a raně novověkým trestáním a popravováním zdůrazňují ve řejný charakter poprav, skutečnost, že popravy a často i mu čení se musí odehrávat lidu na očích. „V ceremoniích veřejné popravy byl hlavní postavou lid, jehož reálná a bezprostřed ní přítomnost byla požadavkem nutným pro její uskutečně ní. Poprava, která by byla oznámena, ale jejíž konání by se odehrálo v tajnosti, by neměla příliš smysl.“48 Poprava byla spektáklem, v němž se politické a soudní násilí musí ukazovat před publikem, které je nutnou součástí spektáklu, a dokonce se na něm do jisté míry podílí. Margaret Owensová ve své práci o vztahu veřejných poprav a jejich prezentaci v pozdně středověkém a raně novověkém divadle ukazuje, jak se tyto dvě formy spektáklu prostupují a že v divadelním prostředí dokonce vznikají jistá očekávání diváků, která pak přenášejí na samotné popravy.49 Zadruhé, popravy jsou zároveň diskurzivní praktikou. Fou cault v této souvislosti hovoří o diskurzu popraviště. Rituál popravy vyžadoval, aby odsouzený prohlásil sám za sebe svou vinu při veřejném odprošení, které pronesl, prostřednictvím cedule, kterou nesl na sobě, a také v prohlášení, které byl nepo chybně nucen učinit. Zdá se, že v okamžiku popravy mu byla dána mimo jiné i další příležitost mluvit, avšak nikoli proto, aby vykřičel 47
48 49
Srovnej Rafael Sabatini: The Life of Cesare Borgia, Auckland: The Floating Press 2011, s. 326–334. M. Foucault: Dohlížet a trestat, s. 99. Margaret E. Owens: Stages Of Dismemberment. The Fragmented Body In Late Medieval And Early Modern Drama, Newark: University of Delaware Press 2005, s. 115–143.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511676
svou nevinu, nýbrž proto, aby potvrdil svůj zločin a spravedlnost svého odsouzení.50
Poprava je tak specifickým divadelním představením, v němž se před publikem odhaluje a potvrzuje pravda zloči nu, a zároveň se nechává pocítit politická a soudní moc, která tento zločin trestá. Veřejná poprava je tak ideálním místem spojení moci a pravdy, v jádru trestných mechanismů se nachá zí vztah pravda–moc.51 Když srovnáme tyto aspekty veřejných poprav s popravou Remirra de Orcy, vidíme, že nenaplňuje ani jednu z nich: po prava není veřejná, veřejné je až vystavení Remirrova těla, po pravě chybí diskurzivní rovina, pravdu zločinu neodhaluje ani sám odsouzený, ani politická a soudní moc v podobě Borgii a jím ustaveného tribunálu. Poprava zůstává v tomto smyslu němou.52 Skutečnost, že poprava je němá, však neznamená, že vůbec nepromlouvá. Vystavením a způsobem vystavení Re mirrova těla se jí dostává jisté teatrální či estetické dimenze a jak obyvatelé Ceseny, tak Machiavelliho čtenáři jsou vyzváni k tomu, aby ji interpretovali. Obyvatelé Ceseny a Machiavelli ho čtenáři jsou při pohledu na hrůznou scénu Remirrova roz polceného těla s kusem dřeva a zakrváceným nožem po jeho boku „uspokojeni a ohromeni“, ale zároveň je tato hrůzná scéna nutí klást si otázky po jejím významu, po tom, co chce Borgia jejím prostřednictvím sdělit (83). Jednotlivé vystavené 50 51 52
M. Foucault: Dohlížet a trestat, s. 109–110. Ibid., s. 97. Toto mlčení popravy je výjimečné jak v rámci Machiavelliho díla, tak v dalších dobových zpracováních událostí v Ceseně. Machiavelli se totiž ve svých historických spisech přidržuje tehdy běžného způsobu výkladu historie, v němž postavy často vedou dlouhé monology, v nichž objasňují své motivace. Zároveň ovšem – ač v době Remirrovy smrti pobýval na Borgiově dvoře – průběh popravy nepopisuje, na rozdíl od poprav Vitollezza Vitelliho a Oliverotta z Ferma v Senigalii. Agostino Nifo ve svém spisu De regnandi peritia (1523) líčí Remirrovu popravu jako veřejnou událost. Pro výklad Machiavelliho rétorické historiografie srovnej Felix Gilbert: Machiavelli’s Istorie Fiorentine. An Essay in Interpretation, in: History, Choice and Commitment, Harvard: The Belknap Press 1977, s. 135–154. Srovnej též Machiavelliho spisek Popis způsobu, jehož užil vévoda Valentino, aby zavraždil Vitellozza Vitelliho, Oliverotta z Ferma, signora Pagola a vévodu Orsiniho z Graviny. Pro Nifovo přijetí a přepracování událostí v Ceseně srovnej Y. Winter: Machiavelli and the Orders of Violence, s. 47.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511676
předměty (mrtvé tělo, zakrvácený nůž, kus dřeva) mají z to hoto pohledu sémiotickou povahu a přihlížející/čtenáři jsou vyzváni k tomu, aby ji odhalili či interpretovali.53 Je možné se například tázat, komu patří onen zakrvácený nůž. Pokud je Remirrův, znamená to, že Borgia tím chce sdělit, že za veške ré násilí, které vzbudilo nevoli, je odpovědný právě Remirro a že to bylo právě toto násilí symbolizované tímto nožem, co bylo příčinou jeho zkázy? Pokud nůž náleží Cesaremu, chce Borgia tím, že jej nechal ležet na náměstí, sdělit obyvatelům Romagne, že spolu s ním odkládá i další užití násilí? Co je oním kusem dřeva? Jedná se o popravčí špalek, kůl, na nějž bylo napichováno tělo odsouzeného, aby mohlo být následně vystaveno? Jaký je vztah mezi kusem dřeva a nožem? Tvoří do hromady kříž, jak naznačuje McCormick?54 A Remirrovo tělo? Víme, že bylo na dva kusy? Byla Remirrovi setnuta hlava, nebo bylo rozčtvrceno či jinak rozděleno?55
53
54
55
„Oficiální veřejné trestání nebylo nařizováno tolik pro jeho zjevnou krutost jako spíše pro symbolický obraz, který vytvářelo v mysli jak odsouzeného, tak přihlížejícího obyvatelstva. Byly vypracovány pečlivé hierarchie trestů, které odpovídaly buď sociálnímu postavení pachatele, nebo povaze zločinu.“ Samuel Y. Edgerton: Pictures and Punishment. Art and Criminal Prosecution During the Florentine Renaissance, Ithaca: Cornell University Press 1985, s. 131–132. John P. McCormick: The Passion of Duke Valentino. Cesare Borgia, Biblical Allegory, and The Prince, in: Reading Machiavelli. Scandalous Books, Suspect Engagements, and the Virtue of Populist Politics, Princeton: Princeton University Press 2018, s. 29. Samotný způsob mučení, popravy a následného zohavení těla byl určen nejen povahou zločinu, ale byl často podmíněn sociálním postavením pachatele, formou politického zřízení v daném státě a proměňujícími se politickými cíli vládnoucí složky státu. Ve florentském kontextu bylo například stětí vyhrazeno pro osoby vysokého postavení, oběšení pro pachatele s nízkým sociálním postavením, upálení bylo trestem udělovaným za kacířství či sodomii. To se však proměňovalo a Florentská republika během quattrocenta preferovala stětí i u pachatelů s relativně nízkým sociálním postavením, čímž zdůrazňovala svůj demokratický charakter. V letech politické nestability 1477–1537 naopak byly formou oběšení často trestány i osoby vysokého postavení. Cílem této změny bylo dosáhnout ponížení pachatelů, obzvláště pokud je vládnoucí moc mohla chápat jako politické protivníky. V tomto období dochází také k nárůstu počtu posmrtného zohavení a zmrzačení odsouzencova těla. Srovnej Samuel Y. Edgerton: Pictures and Punishment, s. 144–145 a Margaret E. Owens: Stages Of Dismemberment, s. 124.
100 Ukázka elektronické knihy