p
letěla, a on stejně nerozuměl, ani já jemu, i on několikrát foukal do svých sněhových krajek, a pak každý stejně jen mávl rukou — to nic, to nebylo důležité, zapomeň na to. Tma, zima, náhlý smutek, jak se můžou cesty míjet, i ticho uvnitř, přijela jsem, že jsem chtěla… Pozval mě dovnitř podívat se na kuchyň, kterou celý den vyklízeli, aby se na ni od zítřka vrhli dělníci a zrekonstruovali ji, ve studentském obchodě pro mě koupil dvě piva, nemohla jsem se totiž rozhodnout mezi Baltikou číslo 3 a 5, pro sebe pak mléčný koktejl a sušenky… Jak dobře jsem to tu znala. Zápach odpadové roury, rachot starého výtahu, rozbité dlaždice na chodbě. Ale tohle jsem přece jen nečekala… Za dveřmi s nefunkční klikou bylo každičké volné místo zakryto igelitovými taškami s odpadem — zbytky od jídla, prázdné sklenice od okurek, staré noviny, roztrhané hadry. Na vyklizených policích ještě tančily sukénky prachu, sporák vyrobený v SSSR opuštěně koukal zpod žlutohnědého kabátu mastnoty, v rohu kuchyně stály lyže, sáňky z plechových trubek, taky tam byl basketbalový míč a nalomená hokejka, rozkládací lehátko… Malé větrací okénko mělo už dávno místo skla provizorní výplň z kartonu a já jej teď otevřela, abych se neudusila. V jednu chvíli jsem s úlekem řekla Ivanovi: „Nepij to!“ On zůstal stát, sklenici s nažloutlou vodou na půli cesty ke rtům, a udiveně se zeptal: „Copak ty jsi s tou vodou něco dělala?“ „Já? Já nic.“ „Tak co se děje? Ta je na pití…“ Dala jsem si radši jen pivo, ale dobré nebylo, ani jedno. A chlapi se na mě dívali s lehkým opovržením: „Jak může někdo pít pivo?“ a sladili si cukrem mléčný koktejl. Musela jsem už jít a on se vztekal sám na sebe, že se mu nechce a taky chce a já se mu lehce smála, dokud neřekl: „Pamatuješ, jak jsme šli na kopec, ten den, kdy jste se stěhovali,
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511565
JA N A G U L J U Š K I N A i J O L K A
chodíval jsem tam sám, a vždycky si představoval, že se mnou jde holka, a tam nahoře si sedneme na beton a budeme si povídat, a ty jsi tam prostě přišla, a aniž bych ti řekl, sedla sis…“ Tohle se mi už přece stalo. Kluk v Estonsku mi vyprávěl svůj smutný příběh a pak hrál na kytaru, já si k němu sedla zezadu a objala ho rukama kolem krku, a on přestal hrát, otočil se na mě a řekl: „Vždycky jsem snil o tom, že jednou nějaká žena tohle udělá.“ No a co? No a nic. Přespala jsem na posteli ze starých dveří namísto matrace a Igor mě držel celou noc v objetí a klidně spal. U protější stěny spokojeně oddychoval jeho spolubydlící stočený v klubíčku v drátěnce bez prkna. A já se dívala do tmy… Jeho přátelé mi řekli, že není možné se na něj spolehnout. Sama jsem přece viděla, jaký je. Ale i jaká jsem já… … jsem dlužná vlasy svým rokům. Jsem dlužná smích vrásčitým krokům. Jsem stejná i jiná — v tvé zemi jsem němá, až po ramena hrnčířská hlína teď červenohnědá, v krutosti něhou vinna, jsem roztříštěná, slzou slepovaná, jsem hříšná i čistá bílá strana… Tak piš…
Na týden přijela Karolína, Adamova dívka. Při chůzi se lehce houpala v kolenou, neměla ráda rajčata, obyčejný chleba a zápach alkoholu, ale zato milovala čokoládu, kterou si labužnicky nechávala rozpouštět na jazyku. Věděla, co chce, co potřebuje, co se jí nelíbí. Nad obrazem poskládaném z miniaturních střípků řekla, že autor byl neurotik. Skvěle vyprávěla a bublavě se smála. Byla zvyklá všechno organizovat. Neznala azbuku. Uvědomila si, že tady je na Adamovi absolutně závislá… Plebejka, která jedla bez zájmu pro pocit plnosti, čokoládu kousala zuby, a když mluvila, prskala, začínala od konce a mezi
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511565
p
střepy řečeného sama ztrácela pointu, plebejka ve mně jí záviděla… Adam řekl: „Neboj se, tady Karolína už samozřejmě ví o tom, že jsme spolu leželi v jedné posteli…“ A pak ještě cosi, ale já už neposlouchala. Vždyť tohle už tu bylo, tohle už tu sakra bylo. Jak jsem se na gymplu objímala se Simonem, a on pak první, co udělal, bylo, že běžel za svou holkou a všechno jí to vyklopil. Dobře mi tak.
Byla jsem blízko, a tak jsem neodolala a zašla dovnitř. Obrovské knihkupectví, kde si každý podle zdejších zvyků může vzít knihu z regálu, sednout si s ní za stolek třeba desetkrát v průběhu týdne a číst, přečíst si ji. Moc jsem tomu nerozuměla, některé věci v regálech už byly v salátovém stavu, ale vlastně se mi to líbilo: knihkupectví jako centrum kulturního dění, promítali tu filmy, pořádali autogramiády, koncerty, besedy. Četlo se tu. Nebo se pila káva v Café přímo uprostřed obchodu. A tak jsem zase zašla dovnitř a zase si vybrala, zase další dvě knihy od současných ruských autorů. Knihy tu stojí tak směšné peníze, že tomu až nerozumím. Samotné čtení mi už teď jde mnohem líp, nasávám z něj ruštinu jako houba, šťastná, že se nemusím u každého slovíčka zastavovat se slovníkem v ruce jako dřív. Cestou ke kase míjím regály s klasikou. Gogol, Tolstoj, Dostojevskij. Výrazné zlaté písmo, přeslazené obrázky na přebalu. Nevím ani, jak mě to napadlo. Beru do rukou asi patero různých vydání Běsů a hledám v nich „zakázanou kapitolu“. Vlastně nehledám, čekám, že ona si mě najde sama. Zapomněla jsem totiž její název. Nejlevnější byla největší zlatá písmena. Na dalším vydání byla nepochopitelná malůvka dvou frajerů s americkými
99 Ukázka elektronické knihy