„Měli bychom ho nechat trochu proběhnout,“ na vrhla jsem. „A co když uteče?“ zeptal se Toby. „Budeme ho držet na vodítku, ty trdlo.“ Odvázala jsem provaz z koule u dveří. „Tak pojď, Willy,“ vyzvala jsem ho. Střídali jsme si Willyho na vodítku a běhali po cestě. Willy lítal sem a tam a bral to kalužemi. Ob čas se zastavil, oklepal se a pěkně nás s Tobym po stříkal. Někdy se z louže i vydatně napil. Většinu času ale prostě jen tak pobíhal, skákal a šťastně poňafával. Museli jsme běhat docela rychle, abychom mu stačili, jinak hrozilo, že přetrhne šňůru. „Tak fajn,“ prohlásila jsem, „to by mohlo stačit.“ Willy se posadil přede mě doprostřed cesty a hla sitě oddechoval. Zvedl své psí obočí a pozoroval mě, jako by čekal, co se bude dít. Klekla jsem si k němu a podrbala ho za ušima. „Neboj se, Willy,“ řekla jsem. „Už brzy se zase vrá tíš domů.“ Zavřel tlamu a našpicoval uši. Pak mi položil packu na koleno. „Není roztomilej?“ zeptal se Toby. „Je.“ Pohladila jsem Willyho tlapku a uvnitř mě píchlo. Bylo to, co dělám, vážně tak hrozné, nebo je nom trochu hrozné?
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511545
Sundala jsem Willyho packu ze svého kolene a vsta la jsem. Takovéhle myšlenky musím okamžitě dostat z hlavy. Musím myslet jen na jedno jediné. Dělám to pro mámu a pro Tobyho a pro sebe. Abychom mohli bydlet na nějakém normálním místě. A ne v autě. Co na tom může být tak hrozného? Vrátili jsme se k domu a já přivázala Willyho pro vaz zpátky ke kouli na lítacích dveřích verandy. „Neboj se, kamaráde,“ řekla jsem. „Brzy budeš zpátky doma. Slibuju.“ Naplnila jsem krabičku od margarínu novou vodou a postavila ji na zem vedle Willyho. „Potřebuje nějaký pelíšek,“ prohlásil Toby. Podívala jsem se na zašlou verandu. Toby měl pravdu. Podlaha byla mokrá, špinavá a plná všelija kých větviček a tlejícího listí. Měla jsem přinést nějaký ručník nebo něco takového a udělat Willymu pelíšek. Uvnitř mě znovu píchlo. Byla jsem na Willyho zlá? „Příště něco přineseme,“ řekla jsem. A pak jsem dodala: „Jestli tady ještě bude.“ Toby se zamračil. „Proč by tady nebyl?“ Vzdychla jsem. Bylo vážně únavné vysvětlovat Tobymu úplně každou maličkost. „Vrátíme ho přece zpátky domů, ty hlupáku. Jakmile vyvěsí ty plakátky s odměnou.“ „A jo, vlastně.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511545
Naposledy jsem Willyho poplácala po hlavě a sešla ztrouchnivělé schůdky z verandy. Chtěla jsem se ohléd nout, ale neudělala jsem to. Věděla jsem, že ten pohled, jak se za mnou Willy dívá, zatímco já ho opouštím, bych neunesla. Prošli jsme zarostlým houštím zpátky na cestu. Zdálo se mi, že slyším Willyho štěkat. Nic neslyším, utvrzovala jsem samu sebe. Nejsem zlá, připomínala jsem si. Tohle byl dobrý nápad a všechno bude dobré, opa kovala jsem si v hlavě. Nejspíš jsem si myslela, že když si budu tyhle věci pořád dokola opakovat, možná budou nakonec prav divé.
100 Ukázka elektronické knihy