ců vysoké lidské rasy je hybatelem okolností. S rostoucí mocí společnosti, čímž míním zejména vládnoucí vrst vu, ale i dozvuky, jež zanechává v sociálních skupinách, z nichž lidstvo sestává, jež si nakonec garantuje oficiál ní roli pomocí uskutečnění myšlenky státu. Stát je zavr šením omezení, protože sjednocuje dle naprosto naho dilých skutečností, jako fyzické znaky, místo a dějinnou éru, v nichž se člověk nachází, počty jedinců a slévá je v nepřehledné roje, tedy spíše stáda, což lépe ilustruje vztah masy k nezbytnému pastýři. Právě společnost, ať už převtělená ve stát, tedy byrokratický přebytek, nebo jen soubor vžitých a nekontrolovaných vlivů v uvolně ných sociálních seskupeních, zcela potlačila svobodnou vůli, zformovala lid do role jedné bytosti a určila jí vůli a směr daný osobou panovníka anebo kabinetem zá konodárců. Vláda tvůrců konkrétních omezení přitom tento stav vykresluje nejlépe. V tomto bodě existuje jen jedna vůle a jeden směr, násilně vnucený, později bez myšlenkovitě převzatý veškerým životem měst a živo řící lůzou třesoucí se o vlastní život, prožitý zpravidla v bídě a strachu, bez okamžiku svobody a nezávislého jednání. Až později, kdy ze zástupu vystupují individu ality a prosazují upřednostnění Já před jakýmkoli jiným určujícím prvkem, se ze svobodné vůle stává zbraň s ne přeberným množstvím použití. Prohlížíme skrze opo nu lží a zjišťujeme, že žádné ze slov, jako osud, předur čení nebo dodatečná odměna za dobrotu, není, jsou to jen vyprázdněné snahy přesvědčit, že postrádáme kont rolu nad námi samými. Dojít poznání v této problemati ce znamená prohlédnout a zjistit, že jen my jsme urču jícími vlivy a jen my máme v sobě skrytou odpověď na 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511359
otázky významu našeho bytí. Každé rozhodnutí a každý zvolený aspekt našeho života, tedy souhrnu činů vyko naných našimi Já v čase, nese naše přesvědčení, hodnoty, ale zejména podstatu já, která dekoruje veškeré kouzlo bytí. Jestliže ovšem existuje člověk ve větším počtu, je nezbytné svobodu omezit, aby bylo možné obývat pro story skutečnosti pro všechny. To nyní ovšem není nut né, nejde o masy, ani o zástupy, jde o jednotlivce, proto že toto je věk progresivního narcismu! Jazyk plní svou funkci, tudíž jsou jím sdělovány myšlenky a informace, alespoň nějaké. Všechno důleži té, jako to, co chceme prožívat s kruhem bližních, nebo co potřebujeme přivést k životu pomocí slov, ovšem zů stává nepovšimnuto a hnije ve stínu ignorance a zapo mnění. Samotná podstata myšlenek utkvívá někde mezi představou v mysli a jejím zhmotněním ve fyzickém svě tě. Zatímco v psané podobě se těžiště významu a smys lu textu samého, sdělnost, jež byla důvodem vzniku a existence tohoto literárního celku, ztrácí mezi řádky, a právě v proláklinách shluků znaků, syntaxí a května tých označení chybí právě záměr použití těchto literár ních prostředků. Nejlépe je tedy myšlence snad v hla vě myslitele, protože zde zůstává zachycená a celistvá, dočista pochopená. Člověk je ale odsouzen k životu ve společnosti, a tudíž k používání jazyka doprovázené ho touto permanentní frustrací z naprostého nepocho pení vlastních stanovisek ostatními a zmatení z názorů cizorodých. Jakkoliv je nutnost bytí ve skupinách nevy hnutelná, nejedná se o osud, ale naopak o jisté určení, podobající se omezení, jež se vztahuje na veškerou lid skou populaci. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511359
Míjím črty linek syrových těl, z nichž se táhnou větve zapuštěné do naznačených oblouků a pilířů nebe, do stlačených hmot nejistých mračen, z nichž na mě hledí pronikavá běloba v základech praskající a pnou cí se natažené oblohy. V pohořích vrstev mraků vlože ných do sebe se prohání mrazivý vítr a rozkrývá šedivé kupy oblak, díky čemuž je na zlomek času možno za hlédnout běloskvoucí celistvost, dokud není zasypána množstvím valících se oblak. Náznaky dýmově šedivých sloupů protínajících závoj známého světa se poté v mých očích znovu vpily do špiček prstů napřažených paží stro mů a opakovaně jim daly možnost, napřažené obzo rem, existovat. Některé byly ale průduchy mezi mračny barvy sněhu vsáknuty dokonale. Rozpřažené černé pa řáty vycházející z mohutných kmenů ale kontrastovaly s oslepujícím světlem nebes natolik, že se dalo uvažovat o jejich přání, aby se obrovské množství prázdna mezi segmenty jejich celku proměnilo v jediný stav jejich bytí. Vrcholy větví přecházely v oblaka s takovou lhostejnou přirozeností, že nejvhodnější slovo pro přiblížení této situace je vytrácení. Vytrácení je postupné ukončení ak tivní existence, jež je v duchu celého pobývání v zem ských proláklinách kontinuální a pozvolna vyúsťuje do telosu celého procesu. Odchod z průseku existence s ča sem a prostorem ukončuje také jakoukoli možnost for mování okolí či prožívání slastí a strastí, je symbolem odejmutí veškerých možností působení a vstřebávání ve vztahu ke světu. Jde o zcela osobní a individuální pro ces, proto je na místě otázka, zda je exitus také hranicí významu člověka v dějinném a lidském celku. Tvoříme tedy jako lidstvo neoddělitelný celek, nebo jsme jen sou 99 Ukázka elektronické knihy