rolet nevisely obvyklé pohlednice a umělohmotné hračky. Když jsem zaslechl, že se dveře za mnou otevřely, s hlavou na stranu jsem se lehce natočil tím směrem. „Víte, že jsem šťastně ženatý muž,“ zvolal jsem. „Také vám přeju dobrý večer,“ odvětila. Na chvilku jsem se pohledem vrátil zpátky na ulici. „Hodláte tam stát celý večer, nebo se ke mně přidáte?“ „Robert nic o žádné večeři neříkal. Už jsem jedl.“ Konečně jsem se k ní otočil. „No, já mám hlad jako vlk,“ prohlásila. Sedla si a pokynula mi k židli naproti. S rukama stále v kapsách jsem se vrátil ke stolu a sedl si, jako člověk čekající na autobus, který má každou chvíli přijet. Cítil jsem na sobě její pohled. „Mám vás zbavit utrpení, pane Hannigane, a říci vám, oč se jedná?“ zeptala se. Pokrčil jsem rameny. „Je to deset let. Deset let od té doby, co jste mi poskytl… co jsme uzavřeli naše partnerství.“ Překvapila mě. „Opravdu?“ řekl jsem, vysvobodil jsem jednu ruku z kapsy, abych si sundal čepici a prohrábl si vlasy. „A jelikož tohle místo konečně přináší nějaký výdělek, myslela jsem, že bude jen správné to oslavit,“ prohlásila. Zvedl jsem obočí. „Robert mi říkal, že se nikdy neptáte, jak se nám daří. Že se nijak nestaráte o návratnost své investice, jakkoli malá během těch let byla.“ Netuším, co ode mě očekávala. Snažil jsem se najít ta správná slova, ale nespokojil jsem se s žádným z těch, která se nabízela. Dveře za ní se otevřely a dovnitř vešel číšník — zase nikdo, koho znám — se dvěma talíři a umístil je před nás. Následoval druhý, s lahví červeného vína a Bushmills. Nalil víno Emily a whiskey pro mě, nechal obě lahve na stole. Emily se na něj usmála a rozprostřela si ubrousek na klíně. „Díky,“ řekla vlídně chlapcům na odchodu. „Je to steak,“ oznámila. Věnovala mi znovu svou pozornost, zatímco bohatá vůně pečeně mě velmi navnadila. „Rozhodla jsem se přeskočit předkrm. Říkala jsem si, že když se mi podaří zdržet vás na jeden chod, bude to úspěch. Prosím,“ vybízela mě a ukazovala k mému talíři.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511346
Uchopil jsem sklenici. Zhluboka jsem se napil, abych se uklidnil. Hrál jsem si s jídlem. Vzhledem k míchaným vajíčkům, která mi Sadie připravila ani ne hodinu předtím, jsem v žaludku měl jen málo místa. Jelikož by ale bylo nezdvořilé nesníst aspoň kousek, zajel jsem nožem do masa. Vytekla z něj krev, stačilo se ho jen dotknout. Nebylo spálené na uhel, jak se s tím někde člověk setkává. Nikdy jsem nerozuměl té irské posedlosti spálit na troud dobrý flák masa. „Něco pro vás mám,“ přerušila ticho. „Chtěla jsem, abyste aspoň jednou viděl, co jste umožnil. Otevřete to,“ vyzvala mě, utírala si ubrouskem ústa a pozorovala mě. Odložil jsem vidličku, krátce zvedl hlavu a sáhl po obálce. Když jsem se obálku nemotorně pokoušel otevřít, nedočkavě sledovala mé prsty. Pomyslel jsem si, že mi ji snad vytrhne z rukou, byl jsem zjevně pomalejší, než doufala. Nakonec jsem vytáhl obsah na světlo. Byl to šek. „Zatím náš nejlepší rok, pane Hannigane. To je váš podíl.“ Podíval jsem se na ni, pak jsem šek vsunul zpátky do obálky a položil ji vedle svého talíře. Zavrtěl jsem se na židli a pak se opřel o opěradlo, abych o tom přemýšlel. „Myslela jsem, že budete mít radost. Je to slušná suma. Pracovala jsem tak usilovně a, no, já…“ „Emily,“ konečně jsem řekl, „celá tahleta věc,“ vysvětloval jsem a ukazoval na okolní místnost, „ta investice, to nikdy nebylo o penězích.“ Překvapil jsem sám sebe. Bylo to, jako bych poslouchal někoho jiného, někoho, kdo se skutečně vůbec nestaral o peníze. Seděl jsem tam a říkal si, jak bych vůbec kdy mohl vysvětlit mnohovrstevnatost toho všeho, motivaci ležící za činem, který jsem vykonal před deseti lety a kterému jsem já sám tak docela nerozuměl. Jak by to znělo? Udělal jsem to, protože mi připomínáte jeden přízrak. „Bylo to kvůli té svatbě,“ řekl jsem nakonec. „Pokud byste tehdy zavřeli, Kevin by neměl kde slavit svatbu. Nikdy bych tomu neslyšel konec. Dopadlo by to nejspíš tak, že by nám na předzahrádce postavili altánek.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511346
Usmál jsem se na ni. Vypadalo to, že se uklidnila, přijala polopravdu. Dala se znovu do jídla a trochu se usmála, nad čím, to si nejsem jistý, a dál se propracovávala dobrotou na talíři. Když jsme dojedli — překonal jsem se a snědl jsem vše —, vzal jsem obálku a podal ji zpět Emily. „Nechte si to,“ řekl jsem. Převzala obálku, přemýšlela o bláznovství, které se mě zmocnilo. Nezdálo se správné vzít si něco, co jsem nikdy neočekával ani nechtěl. „Ale to nemůžete,“ protestovala, „nemůžete si to přece nevzít.“ Znovu se objevili číšníci a její zmatení nahradil laskavý úsměv. Doplnili nám sklenice, sebrali talíře a zase odešli. Držela obálku v ruce, jako by to bylo školní vysvědčení, které nemá sílu otevřít. „Poslouchejte,“ navrhl jsem, „co kdybyste to investovala zpátky do tohohle místa?“ Ruka s obálkou jí klesla, vypadala zmateně a trochu smutně. Jako dcera, která se cítí ukřivděně, že jí otec dostatečně nepochválil obrázek, na kterém tak usilovně pracovala. No, co bych ti říkal, vyděsilo mě to. Zoufale jsem se snažil přijít na něco, co bych mohl udělat nebo říci, jen abych ji uklidnil a aby se znovu zářivě usmála. Musel jsem ale se svou přecitlivělostí skončit, nebo bůhví, co bych koupil tentokrát. „Dobrá, popravdě bych jednou mohl potřebovat, abyste můj podíl koupila zpátky,“ lhal jsem, „takže bude ze všeho nejlepší, pokud si to necháte, jen pro případ,“ vysvětloval jsem a pokývl k šeku. „Proč? Máte nějaké potíže?“ „Jen říkám, že člověk nikdy neví.“ Pozoroval jsem ji a říkal si, zda něco z toho spolkla. Položila obálku na stůl, na místo, kde předtím byl její talíř, pořád se na ni dívala, jako by jí nic z toho nedávalo smysl. Chtěl jsem ji zbavit utrpení, navrhnout jí něco, co by pro mě mohla udělat, odlehčit jí od toho břemene. Rychle jsem přemýšlel a nakonec jsem na něco přišel:
99 Ukázka elektronické knihy