B
Proč se v našem dětství a puberťáctví, zpropadeně, kluci vždycky prali pomocí takzvané kravaty? Proč se spíš netloukli pěstmi, proč nepoužili nějaké chvaty z džuda, beztak jich dobrá třetina chodila na kursy japonských bojových sportů, proč neuplatnili kopy z karate, proč ne ten pověstný a později s takovým puncem exotiky okukovaný „thajský box“? To jsou všecko postupy, kterými se mlátí směrem dopředu — a tak to i bývalo. Totiž že šel jeden proti jednomu takzvaně na férovku, tváří v tvář — nějakou ranou, kopancem nebo jen sprostou nadávkou ho vyzval a pak už se ale na sebe vrhali stylem podobným povadlé podobě řeckořímského zápasu nebo takzvaného volného stylu. Muselo v tom být maximum tělesného kontaktu — chytání za tepláky, chytání okolo pasu a snaha mrsknout soupeřem o podlahu. Chytání i za nohu, i když zrovna to nebylo moc typické. Šlo se do boje v zásadě „slušně“, ataky intimních partií se vyskytovaly jen zřídkakdy a sklízely z publika okolostojícího hloučku vždycky projevy nelibosti, pískot, výkřiky nesouhlasu. Šlo se totiž hlavně a nejvíc po krku. To bylo ambicí těch nejzarputilejších rváčů, chytnout druhého „do kravaty“ a mačkat mu krk, přidusit ho. Pokud se stalo, že jeden ze soupeřů druhého chytl tak šikovně a takovou silou, že onen se velmi brzo dusil, aniž měl šanci útočníka zmáčknout, byl konec zábavy. Ovšem mnohem typičtější byly nekonečné zápasy, kde docházelo 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511343
k takřka šachovému patu — obránce se dostal vůči útočníkovi také do takové pozice, kdy mu mohl nasadit „kravatu“ a aspoň částečně ho škrtit na oplátku. Tak se zaklesnutí do sebe váleli po zemi navzájem se škrtíce a jen určitá, často nevelká, diference v síle paží a výhodnosti prvotního úchopu a z něho plynoucí pozice, kterou bojovník v tom chuchvalci údů zaujal, mohla přispět k vítězství. Byly to desítky minut, kdy se rváči s rudými tvářemi a v záškubech končetin vzájemně škrtili. Takhle se zvířata neperou, jeleni ani vrabčáci, tam jde o minimalizaci tělesného kontaktu — rychlý útok, následovaný okamžitým odtažením zpět do co nejlépe hájitelné pozice. Parohy nebo zobáky o sebe křísnou, křidélka plácnou a hned se dvojice zas rovná do postavení, kdy se bojuje „dopředu“. Tak jako při tom lidském boxu. Kteřípak Mongolové vynalezli tohle zápolení v co nejtěsnějším dlouhodobém vzájemném držení? A co to mělo vlastně znamenat sociokulturně? Čeho výrazem bylo to dlouhé a nikdy svévolně nepřerušované držení nepřítele, odpůrce, soupeře, tedy někoho, kdo z povahy „prvních principů“ lidského zvířectví, z hlediska té pověstné „první signální“ primitivního reagování, mi přece musí „smrdět“, jeho dotyk musí být „slizký jak od zmije“? A kterýpak ze sídlištních výrostků, těch nevycválaných huculských zákrsků lidského snažení, tu mongolskou zápasivou mnohovrstevnatost překlopil jen v ono urputné škrcení? V tom musela být nakonec hlavně tužba ocitnout se bez vzduchu, s domněle napůl puklým vazem, oči vytřeštěné, krví podlité, tvář brunátná, z výkřiků jen sípání. Octnout se na prahu omdlení, a přitom stále vydávat veškerou sílu. To přivádělo rváče do 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511343
změněného stavu vědomí, to byla jejich kontemplace, náhrada za nějaký hypotetický trenažér stavů beztíže, stavů ze záhrobí, stavů nad světem obvyklého kartezián ského časoprostoru. Nemohli tam ani zpátky, dokud je od sebe neroztrhnou — a byly to nekonečné lhůty, tolik hvězdiček před očima, tma a bušení ve spáncích, cukání krčních tepen.
99 Ukázka elektronické knihy