Ulice za branami namgjalského kláštera vedla dvěma směry. Směrem dolů do Himálajské literární kavárny, a na druhou stranu kolem zahrady se solitérním cedrem u domu s pečovatelskou službou. Dál ve stejné ulici ale už v jiném, spíš předměstském prostředí bylo místo, které jsem moc ráda navštěvovala. Byl to nádherný dům na konci klikaté příjezdové cesty, celkově velmi pozoruhodný, a navíc plný všelijakých výklenků, skulin a škvír, které my kočky tak rády prozkoumáváme. Dům číslo 21 na ulici Tara Crescent byl rodinným sídlem Sereny, Sida – což je zkráceně Siddhártha – a jejich dvouletého Rišiho. Sidova dcera Zahra z předchozího manželství, ke které jsem od prvního okamžiku, kdy jsme se potkaly, měla nejblíž ze všech, studovala v současné době psychologii na univerzitě v Oxfordu. Motala jsem se kolem Sereny se Sidem od samého počátku jejich společného života. Zažila jsem je oba, jak se potkali ve stejném kurzu ve Škole jógy psa s hlavou dolů. Sledovala jsem, jak se Sid Sereně dvoří – ze sloupku u vrat bývalého Sidova bydliště na Bougainvillea Street číslo 108, což byla velkolepá ale poněkud neosobní stavba, kousek od jógového studia. Nepůsobila ani jako rodinný dům, spíš jako sídlo nějaké instituce. Byla jsem svědkem Serenina překvapení, když zjistila, že ten tichý a pohledný muž, ke kterému ji to přitahovalo, nebyl nikdo menší než mahárádža z Himáčalpradéše – který ovšem dělal, co mohl, aby se na to nepřišlo, protože byl od přírody diskrétní. Vnímala 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511327
jsem Sidovy obavy z toho, jak Zahra přijme Serenu. Matka Zahry totiž zemřela před lety při tragické dopravní nehodě. A sledovala jsem, jak se Serena po svatbě snaží přijít do jiného stavu a dělá si starosti, že to možná odkládala moc dlouho a že už je na to příliš pozdě – neboť jí tehdy bylo už hodně přes třicet. Během všech těchto životních dramat měli podporu nejenom dalajlamy, kterého Serena znala už od dob, kdy si jako malá holčička hrávala dole v kuchyni, ale ještě jedné význačné osobnosti, která se tu průběžně objevovala. Jogín Tarčin sice nebyl mnich, ale zato vysoce vážený meditátor, siddha a inspirativní učitel. Lidé ho většinou titulovali Rinpoče, což v tibetštině znamená „drahocenný“. Tedy tento Rinpoče měl nesmírně vřelé hnědé oči a nestárnoucí tvář. Prošedivělý knír a kozí bradka jen podtrhovaly vzezření typického mudrce. Ovšem to nejpozoruhodnější na jogínovi Tarčinovi bylo, že jste se v jeho přítomnosti cítili hned o něco lehčeji, protože se kolem něj šířil jakýsi zářivý pocit radosti. Vyvolával neurčitý, ale silný dojem, že i když byl z masa a kostí jako kterýkoliv jiný smrtelník, jako by se ho to vlastně až tak netýkalo. Sid se Serenou pokračovali v rodinné tradici Trinciových a jogína Tarčina finančně podporovali, když byl v meditačním ústraní. A slyšela jsem Serenu, jak říká paní Trinciové, že se Rinpoče zrovna vrátil z tříměsíčního meditačního pobytu v jeskyni v horách. Měli velkou radost, když teď přijal jejich pozvání a usadil se 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511327
v chatce pro hosty, kterou postavili na zahradě, aby měli kde ubytovat dlouhodobé návštěvy. Zvali ho, ať se k nim připojí ve velkém domě, kdykoliv bude chtít. Serena říkala, že jeho návštěvy až dosud byly jen letmé a nahodilé. Až po několika dnech si začali všímat, že za zdánlivě náhodným objevením jogína Tarčina bývá vždy nějaký konkrétní důvod a smysl. Co se mě týče, já se nesmírně těšila, až se s ním zase potkám. Od našeho posledního setkání totiž už uplynul přinejmenším celý rok. Od konce příjezdové cesty působil Sidův a Serenin dům stejně přívětivě jako vždycky. Trochu vyvýšená přízemní stavba nepravidelného tvaru s bílou fasádou a s prostornou verandou kolem dokola, jejímž nejvýraznějším prvkem byla dvoupatrová věž s cimbuřím porostlá břečťanem. Nahoře byla místnost s velkými okny do všech čtyř stran. Seděla jsem v této prosklené pozorovatelně při bezpočtu příležitostí, těšila se z nádherné vyhlídky a byla odtud v blízkém kontaktu se Sluncem, Měsícem a zasněženými himálajskými vrcholky, které se tyčily v dálce za domem. Pajdala jsem směrem k domu pečlivě udržovanou zahradou, kolem terasovitých trávníků vedoucích k borovicovému lesíku a kolem záhonů bugenvilií obsypaných rudými a fialovými květy. Sledovala jsem, jak se to tu přestavovalo a vyvíjelo od prvního okamžiku, kdy to tu Sid koupil. Přístavbu křídla s ložnicemi. Chatu pro hosty. A docela nedávno další rozšíření se samostatným vchodem, kde si Sid zařídil svoji kancelář. Neustále se 100
Ukázka elektronické knihy