Vlámská ofenzíva Král právě pobýval ve Vincennes, když k němu dva až tři dny po bitvě dospěla zpráva o zničení jeho vojska.144 Van Velthem, který si libuje v dramatičnosti, vypráví, že ji pro krále napsal jeden z rytířů vlastní krví. Podle Chronographie přinesl zprávu francouzskému králi Renaud, syn hraběte z Dammartinu, a to i přes těžké zranění, doprovázen několika dalšími, kterým se podařilo uprchnout.145 Žádná kronika nehovoří o reakci krále a jeho okolí. Zato máme vzpomínky Michela As Clokettes, které zaznamenal opat u svatého Martina v Tournai Gilles Le Muisit. As Clokettes byl v červenci 1302 „prokurátorem“, v dobovém jazyce vyslancem Guie z Dampierre u Bonifáce VIII. Papež jej údajně probudil uprostřed noci, aby mu sdělil novinu o zničení francouzského vojska, která se k němu dostala týden po bitvě.146 Papež viděl v Pierru Flotovi svého hlavního odpůrce na dvoře Filipa Sličného, a dokonce ho přirovnával k Achítofelovi, špatnému rádci krále Davida ze Starého zákona, či dokonce k démonu Belialovi.147 Pierre Flote měl podle Bonifáce dva „pomocníky“ a spojence: hraběte z Artois, který stejně jako on padl u Courtrai, a hraběte ze Saint-Pol, jenž se zdiskreditoval útěkem. Také Jan z Burlats, který provedl zatčení pamierského biskupa Bernarda Saisseta a tím porušil právní nedotknutelnost prelátů a celého kléru obecně, našel smrt v bitvě. Papež měl tedy nemálo důvodů k radosti. Ve dnech po bitvě Vlámové důkladně využili svého nečekaného vítězství.148 Aby udělali patřičný dojem na Francouze, kteří stále drželi hrad u Courtrai, vyvěsili přímo před jejich očima praporce sesbírané na bitevním poli.149 Krátce nato, 13. července, posádka kapitulovala. Podmínky, které pán z Lensu vyjednal, byly spíše příznivé: on a další rytíři budou vzati do zajetí a pěšáci mohou i se zbrojí a všemi věcmi odejít.150 Také další místa, která ve Flandrech dosud drželi královi lidé, se rychle vzdala, například Cassel. Pouze hrad v Rupelmonde dokázal odolávat až do května 1303. V Gentu byli hned druhý den po bitvě Leliaerts od144 145 146 147 148
149 150
E. LALOU, Itinéraire de Philippe IV le Bel, 2. díl, s. 204. Chronographia, s. 112. Gilles Le Muisit, s. 68. G. DIGARD, Philippe le Bel et le Saint-Siège de 1285 à 1304, 2. díl, s. 111. Vylíčení událostí až do konce této kapitoly v zásadě sleduje rekonstrukci, kterou provedl F. FUNCK-BRENTANO, Philippe le Bel en Flandre, s. 411n. Chronographia, s. 112. Chronique artésienne, s. 52–54.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511325
staveni od moci a 15. července do města vpochodoval Vilém z Jülichu. Připojení nejvýznamnějšího města hrabství ke vzpouře bylo pro další události klíčové. Flanderské vojsko s nadšením oblehlo Lille, které bránil hrabě ze Sancerre a bývalý královský místodržitel v Bruggách Gautier z Autrèches. Filip Sličný nejprve 16. července a pak znovu 5. srpna vyzval oba muže k energické obraně a slíbil jim brzkou pomoc.151 Dne 28. července vyhlásili Jan a Gui z Namuru obráncům města a lilleským konšelům ultimátum. Královi muži budou moci odejít, ale konšelé se musí připojit na jejich stranu: „Vězte, že opravdoví a věrní Vlámové se vás vydali osvobodit z otroctví, vedeni svou přirozeností a uznávajíce krevní pouto a rod těch, kdo jim dali vyrůst.“ Pokud neopustí stranu francouzského krále, přivodí si mnoho neštěstí, zněl dodatek.152 Dne 6. srpna řemeslníci z Lille donutili hraběte ze Sancerre k dohodě: pokud do poloviny srpna posádka nezíská pomoc, vzdá se. Královské vojsko se do té doby nestihlo shromáždit, a tak Lille kapitulovalo. Dne 12. srpna padlo do rukou Vlámů také Douai. Když Gui z Namuru obsadil celé francouzsky mluvící Flandry, začal ohrožovat Artois. Hrabě už nebyl mezi živými, aby své panství bránil, a artéská šlechta utržila těžké ztráty v bitvě. Vlámové toho chtěli využít a zmocnit se Arrasu. Pokus byl ale zmařen díky energickému protiútoku, který vedl tamní biskup. Je ovšem nepopiratelné, že iniciativa nyní patřila čistě Vlámům. Vítězství, jehož dosáhli nad Francouzi, do jejich řad přilákalo množství dobrovolníků. Hromadné konfiskace majetku Leliaerts jim navíc umožnily najmout anglické, německé a holandské žoldnéře.
Království v ohrožení Král a jeho okolí se snažili přijmout opatření, jež si žádala situace. Dne 16. července byla obráncům Lille zaslána zpráva, která je povzbuzovala k vytrvalosti a k vyčkání pomoci. Druhého dne byl hrabě ze Saint-Pol jmenován královým zástupcem a velitelem vojska na místo Roberta z Artois. V krátké době ovšem ke králi dolehly podrobnější zprávy a Gui ze Châtillonu byl ještě během léta odvolán. V jednom dopise ze září téhož roku, který si mezi sebou vyměnili dva pisatelé z Anglie, je výslovně 151
152
Dopisy z 5. srpna zaslané hraběti ze Sancerre jsou opsány v registru JJ 35, fol. 5, č. 19. Podobné listy byly zaslány městům Lille, Saint-Omer, Douai a také Calais, JJ 35, fol. 5v, č. 21. J. BOVESSE, La régence comtale namuroise en Flandre, s. 142–143, 156.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511325
řečeno, že „francouzský král a jeho rada zapovídají hraběti ze Saint-Pol bojovat ve francouzském vojsku, neboť uprchl z první bitvy mezi Vlámy a Francouzi, zatímci hrabě z Artois a další urození páni byli zabiti, a totéž se nařizuje všem, kdo toho dne uprchli z bitvy“.153 Nepochybně již během července král obsadil úřady, které zůstaly po smrti jejich nositelů uprázdněné. Na konetábla Francie byl povýšen Gaucher ze Châtillonu, hrabě z Porcien, jenž byl bratrancem hraběte ze Saint-Pol a Jakuba ze Châtillonu a do té doby zastával úřad konetábla Champagne. Novými maršály se stali Foucaud z Merle a Miles z Noyers. Thibaut z Chepoy byl jmenován velitelem kušiníků. Všichni tito muži byli zkušenými válečníky, kteří se zúčastnili již mnoha různých tažení. V tomto okamžiku se jednalo především o to znovu sestavit vojsko a jmenovat nové velitele. V devadesátých letech 13. století se velení vojska ujaly tři osobnosti: hrabě z Artois, hrabě z Valois a konetábl Raoul z Clermontu. První a poslední z nich byli mrtvi a hrabě z Valois, nejstarší králův bratr, se nacházel v Itálii. Po bitvě u Courtrai byl bezesporu požádán, aby se co nejrychleji vrátil, ale Itálie byla daleko… Jejich nevlastní bratr Ludvík z Évreux se podle všeho hodil spíše pro diplomacii než pro válku. Královi synové byli ještě příliš mladí. Jeho bratranec Ludvík z Clermontu musel čelit stejné potupě jako hrabě ze Saint-Pol, a byť by k tomu měl předpoklady, bylo vyloučeno, aby stanul v čele vojska. Filip Sličný neměl na výběr. Musel se velení ujmout sám. Výzvy ke shromáždění vojska, rozesílané již od května vždy s posunutým datem, dosud nepřinesly žádné ovoce. Na konci června královské listy vyzývaly ke shromáždění jednotek na 5. srpna v Arrasu. I kdyby si leníci pospíšili, tažení bylo možné zahájit teprve pár dní po tomto datu. Všeobecný zmatek si však vyžádal nový odklad. Nyní ležela válka proti Vlámům na bedrech místních oddílů, na biskupovi z Arrasu, jak jsme zmínili, a na šlechticích, kteří přežili bitvu u Courtrai. Je pravděpodobné, že královštví úředníci v Amiens a Saint-Quentinu povolali královy leníky ve svém správním okrsku. V králově okolí jednoznačně docházelo ke zvýšené aktivitě. Tón instrukcí se radikálně změnil. Zatímco před bitvou u Courtrai vyznívaly zcela banálně, nyní královská kancelář rozesílala nařízení, v nichž se zdůrazňovala závažnost nebezpečí, které království hrozilo. Filip Sličný paradoxně dokázal závažnou krizi, v níž se ocitl, využít ke svému prospěchu a zahájil neslýchaný postup. Dne 5. srpna nařídil všem 153
Recueil de lettres anglo-françaises (1265–1399), F.-J. Tanquerey (ed.), Paris 1916, s. 80–82.
100
Ukázka elektronické knihy