98
Tasha Boyd
a vůbec ne o vzhled té či oné chůvy. Možná byly některé i docela pěkné, ale já si toho nikdy nevšímal. Ale teď… to je docela jiné kafe. Už při včerejším prvním setkání s Josephine Marinovou se mě zmocnily pochybnosti. Hned jsem v ní rozpoznal ženu, která se připletla do mého videohovoru s Tabithou. Na kterou jsem, ač to nerad přiznávám, pak dost intenzivně myslel večer ve sprše. Měl jsem sto chutí ji rovnou posadit zpátky na vlak. Vždyť jsem z ní byl tak vedle, že jsem málem zapomněl anglicky. Já, který jsem vystudoval London School of Economics. Moje angličtina bývá obvykle bezchybná. Evan si pak ode mě užil svoje za to, že tomu byl přítomen. Navíc po mně celou cestu do přístavu významně pokukoval. Jako by poznal, že mě totálně vyvedla z míry. Ty její šedozelené oči mi pronikly až na dno duše. Na Josephine Marinové bylo prostě něco, co rozhodilo pracně nabytou rovnováhu, kterou jsem si posledních pár let pěstoval, jako malé zemětřesení na nebezpečné prasklině v zemském povrchu. Naskakovala mi z toho husí kůže. A když pak chtěla dát výpověď… no, nerad to přiznávám, ale ta její tiráda i nebojácnost, s jakou se mi postavila, probudily moji dávno potlačenou touhu po ženách. Radši se k tomu už nebudu vracet. Kdyby se ke mně takhle zachoval kdokoli jiný, s radostí bych ho poslal k čertu. Jenže u ní mi to z nějakého důvodu připadalo nemyslitelné. Přestože jsem jí vlastně naznačil, že bych byl rád, aby zůstala, teď po téměř bezesné noci mi dochází, že je pro mě příliš nebezpečná. Měl bych ji poslat domů. Musím ji poslat domů. Stiskl jsem tlačítko interkomu v hlavní kajutě, kterou jsem během plavby používal jako pracovnu. „Evane? Mohl bys prosím zaskočit za mnou do kanceláře?“ Za pár minut stál můj bodyguard ve dveřích. Zamával jsem mu na pozdrav od pracovního stolu, kde jsem se poslední dvě hodiny marně snažil soustředit na práci. „Mám připravený člun, abych tě zavezl na břeh, jakmile budeš připravený,“ oznámil mi. „Bon.“ Prohrábl jsem si vlasy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511314
Francouzská lekce
99
„Už ses nachystal na tu schůzku?“ zeptal se. Na schůzku? No ano. Na tu schůzku. Nepřítomně jsem se zadíval na nejnovější výsledky chemických rozborů, díky nimž naše firma získá zakázku za miliardu dolarů, pokud se nám podaří sehnat finance na závěrečnou fázi výroby. Mohl bych to zainvestovat ze svého, ale vždycky se vyplatí rozložit riziko. Několik let vyvíjíme speciální film, na který by se daly zaznamenávat nejrůznější informace bez obav, že se zničí. Už prošel testy na extrémní horko i chlad a podle našeho přesvědčení přežije třeba dva tisíce let i přes sebevětší pohromy. A ty nepochybně dřív nebo později přijdou, vzhledem k tomu, jak se k naší planetě chováme. Nový materiál proto bude potřebovat každá vláda. A taky každá firma, aby si ochránila svoje know-how a přežila. Jenže v tuhle chvíli mě mnohem víc než všechny zprávy zaměstnávalo něco jiného. „S tou novou holkou to nepůjde. Nemůže tu zůstat,“ prohlásil jsem místo odpovědi a opřel se o stůl. „Prosím?“ „Myslím tu chůvu,“ vysvětlil jsem, přičemž jsem ze stolu sebral pero a opovržlivě jím mávl. „Hlídačku, nebo jak jí chceš říkat.“ Evan se ušklíbl. „To má znamenat co?“ zeptal jsem se a ukázal jsem na jeho tvář. „Jen se bavím tím, jak jsi rozhozený.“ „Rozhozený.“ Zabodl jsem pero do papíru, sjel po něm prsty až k hrotu, načež jsem ho otočil a celý proces opakoval. Přejet, otočit, zapíchnout, přejet, otočit, zapíchnout. „Napružený,“ upřesnil. Zamrkal jsem na něj. Přejet, otočit, zapíchnout. Zakroutil očima. „Tak ti konečně došlo, že tvoje mužská výbava ještě k něčemu je?“ Pero vyletělo do vzduchu a praštilo ho do čela. „Za to bych tě mohl vyrazit. Nemysli si, že to neudělám jen proto, že se známe prakticky odjakživa.“ „Au,“ zabručel a třel si zasažené místo. „Tak ty mi hrozíš vyhazovem, Xa? To jde asi vážně do tuhýho.“ Nadzdvihl obočí. „Doslova.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511314
100
Tasha Boyd
„Jdi do prdele.“ Jedině jemu jsem dovoloval, aby mě oslovoval Xa, a ne Xaviere nebo monsieur Pascale. Ale jen pokud jsme spolu byli sami. „Promiň, bylo to ode mě sprostý.“ Jeho výraz neprozrazoval sebemenší lítost. „No nic, tady máš její smlouvu a dodatek o mlčenlivosti, jestli se na to chceš mrknout, než jí to dám k podpisu. Před chvílí to přišlo od právníka.“ Vzal jsem si od něj papíry, ale mlčel jsem, protože jsem se v duchu styděl. Věděl jsem, že není fér tu holku poslat domů jen proto, že při každém pohledu na ni uvnitř celý hořím. A teď jsem navíc přiznal svou slabost před Evanem a potvrdil všechny jeho dohady. Kromě toho, že jsem v tuhle chvíli neměl čas ani chuť nechat se rozptylovat, chtě nechtě jsem si vzpomněl na otce, který věčně pošilhával po chůvách, jež u nás za mého dětství pracovaly. Až na to, že táta tyhle choutky pravidelně proměňoval v činy. Vztekle jsem vydechl, abych ten nepříjemný pocit zaplašil, a pokusil se odtrhnout myšlenky od ní a přivést je zpátky k práci. Však ono to půjde. Je to prostě jenom přitažlivá ženská. Takových už jsem kolem sebe měl. O nic nejde. Dám tomu pár týdnů. Znovu jsem se zaměřil na to, co jsem měl před sebou. „Ty výsledky vypadají dobře. Můžeme vyrazit.“ Prolistoval jsem složku lejster, ačkoli to nebylo nutné. Věděl jsem, že na výsledky je spoleh. Ty zprávy dnes nemusím ani číst. „Prima. Jsem rád, že se moje husička ještě trochu vykrmí. Zatím z ní paštiku dělat nechci.“ „Ty máš ale výrazy.“ Každý rok jsem Evanovi místo prémií věnoval malý podíl na akciích firmy. Byl to jeho nápad – prý si tak naspoří na hezký důchod. Fungovali jsme spolu v symbióze; dalo by se říct, že si na mě vsadil. Chránil mě i proto, že jsem byl tak trochu jeho investice. „Občas si namlouvám, že se o mě staráš proto, že jsme kámoši, a nejen kvůli tomu, že z tebe dělám boháče,“ podotkl jsem. „No to je roztomilý,“ opáčil a nehnul ani brvou. „Ale mám ještě něco. Tvůj otec zase psal, že se chce sejít ohledně toho projektu mostu, na který se máš podle něj podívat.“
Ukázka elektronické knihy