A ona, suše: „A podle čeho se to určuje?“ A já, nesmlouvavě: „Podle procenta vulgárnosti.“ Dobrej bože, kdyby mě moh slyšet nebožtík Caravaggio, já vás ujišťuju, že by mi zatleskal. Na večeři jdu do slavnýho Barbablù. V krásný zahradě se stolama ozářenejma světlem svíček zahájím mnohotvárnej sled bílejch vín a teprve na konci večeře zvednu zrak k ostatním hodovníkům. Jsou tu jen páry, co se milujou anebo co se milovat přestaly a teď to zkoušej znova. Zatímco já jsem jedinej osamělej host. A ošklivej. Ale já vím, že s trochou štěstí můžu zkrásnět. Člověk musí věcem věřit, i když se z něj stal cynik, ateista a muž bez iluzí. Vracím se k domovu, jenže jsem zapomněl jeden zásadní předmět, kterej na Stromboli nikdo nezapomíná: baterku. Protože v uličkách není elektrický světlo a v minulosti už takhle někdo umřel, když narazil do krámku se suvenýrama. K smrti vyděšenej se drápu ve tmě po opuštěný hadí stezce, šátrám kolem sebe rozpaženejma rukama, jako bych byl uprostřed noci v předsíni a hledal záchod. A taky se mi chce čurat. A až domů to nevydržím. Hrozí, že to pustím do kalhot. Tak se zastavím, zbavím se všeho vína, co jsem vypil, a dojde mi, že jsem si splet cestu. Dívaj se na mě dvě záludný očka, ale nesouděj mě. Stoupám totiž po krysí stezce. Modlím se, připomínám Všemohoucímu, že jsem se mu sice už dlouho neozval, ale právě proto bych mu rád připomněl, že jsem v tý nejhlubší hloubi duše dobrý člověk. Ale když pak sedím uprostřed úplně nehybný noci na terase svýho obydlí a jako na nějakým pěkným obrázku naivního malíře se dívám na panoráma, sršni šli konečně do hajan, jsem sám s důstojným rytmem drobných vln a plachetnicema dole pode mnou, bambusový stébla zlehka šustěj a nikde žádný elektrický osvětlení, jen světlo miliard hvězd, tak já, Tony Pagoda, s očima lesklýma dojetím, který jsem zapomněl před čtyřiceti lety na jiným ostrově, na Capri, zformuluju autentickou a absolutní
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511306
myšlenku. Tuhle: jak dlouho už se nesměju? A právě tehdy nepatřičnej hluk mýho pláče přehluší dokonalý hluky přírody, protože odpověď je až moc snadná. Už je to fakt dlouho, co se nesměješ, Tony Pagodo. A to je jedna z nejhorších věcí, co se můžou lidský bytosti stát. Na tom se, amen, můžeme všichni shodnout. Když jsem se vzbudil, myšlenka na absenci smíchu se mě dál držela. Zesílila a stala se z ní klícka smutný úzkosti, a zatímco jsem pozoroval moře, který teď bylo strašně rozbouřený a mohutný, ten pocit získával rysy nezkrotný posedlosti až do tý míry, že jsem o samotě, usazenej na pláži s pohledem upřeným na vlny, který se tříštily o skaliska, udělal něco, co by se dělat nemělo: zkusil jsem se smát sám, na povel. Vzešel z toho, jak se dalo čekat, falešnej a skřípavej zvukovej paskvil. Večer jsem sklíčeně dorazil do jednoho piano-baru uhnízděnýho na útesu, abych dál pozoroval rozbouřený moře, ale až potom, co jsem doporučil barmanovi, aby prohodil poměr ginu a toniku v jasnej prospěch toho prvního. Nějaká zpěvačka kolem čtyřicítky udatně bránila jeden dávnej hit Riccarda Coccianteho. Její zpěv nebyl ostuda a nebyl ani na pochvalu. Byl jsem zabořenej do gaučíku, opilej, ale ne tolik, abych vyhnal z hlavy myšlenku na absenci smíchu, když vtom se přihodilo něco pozoruhodnýho. Dole, v moři, se jedny vlny převalily přes druhý a pak se znenadání přehoupla přes zídku kolem baru ohromující masa vody a s prudkostí políčku narazila do tý zpěvačky. Zkratující mikrofon zachroptěl a ona zaječela hrůzou, ztratila rovnováhu a skončila v tý krásný večerní róbě na zemi. Všichni lidi kolem vyskočili, protože se obávali, že ji zabil elektrický výboj. Všichni se shlukli, aby jí poskytli pomoc. Všichni, kromě dvou osob: mě a sousedky u vedlejšího stolku. Ženy mýho věku. V tu chvíli jsme si s tou ženou vyměnili krátkej pohled a pak už jsme se vážně neudrželi. Dali jsme se do osvobozujícího, velkolepýho, nekonečnýho, nezapomenutelnýho smíchu. Měla nádherný bílý zuby. A po chvíli už jsem se nesmál tomu, co se stalo, ale proto, že smích tý ženy byl pro mě nakažlivej a bránil mi vrátit se do normálního stavu.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511306
Byla to jedna z nejkrásnějších chvil mýho života. Byla to jedna z nejkrásnějších chvil jejího života. Protože jsme se smáli a zamilovávali zároveň. Když jsme se po nekonečně dlouhý době, kdy po nás ostatní vrhali nevraživý pohledy, protože jsme byli vážně dobytci, že jsme se tak smáli zmáčený zpěvačce s frakturou stehenní kosti, konečně smát přestali, představili jsme se jeden druhýmu podáním ruky. A já jsem se jí zeptal na věc, která mi dost ležela na srdci: „Hele, ty bys se mnou vylezla na sopku?“ Ona zvážněla, chvilku o tom přemejšlela a pak odtušila: „Do toho krpálu se nepotáhnu ani za boha.“ A znova se začala smát. A já jsem byl šťastnej, protože jsem opravdu našel lásku, a tak jsem přivolal číšníka a objednal jsem další dva giny s tonikem, pro mě a pro dámu, a upozornil jsem ho, aby dbal na dodržení předepsanýho poměru: 97 procent ginu a 3 procenta toniku. Ona se zase zasmála. A tehdy jsem pochopil, že já a tahle žena si budeme už navěky užívat rozkoše pouze a výhradně prostřednictvím tohohle nejvyššího nástroje štěstí: smíchu. Další den jsme leželi u mě doma v posteli, vyprávěli jsme si jen samý srandovní historky a baštili tuny krevet. Celej rozesmátej jsem se jí zeptal: „Co kdybychom se zasnoubili?“ Ona přikejvla a znovu jsme se rozchechtali. To nám stačilo. Necítili jsme naléhavou potřebu se líbat nebo milovat. Jen jsme se dál smáli, natažený na posteli, se zavřenejma očima, a právě tehdy se stalo, že mi do pusy vletěl sršeň a bodnul mě do patra a způsobil mi čtrnáctkrát nesnesitelnější bolest než ledvinová kolika. V tý chvíli jsem se smát přestal, protože jsem omdlel. Když jsem přišel k sobě, kolem vládlo ticho, ale ona mě držela za ruku. Podívala se na mě a pomaličku se začínala hihňat. Mě zachvátila panika a zařval jsem: „Mám anafylaktickej šok, honem, vrtulník, musím se dostat do Milazza do nemocnice.“
99 Ukázka elektronické knihy