Zastávka i D E AT H I N P RO G R E S S
a jakýmsi mnou. Ach, jak je to dávno, snad se to žití nikdy ne událo! básním pitomě, až zapomenu, že mi ti dva mají být lho stejní, že jsem se zabejčil a je mi šumák, co kdo řekne a udělá. Jenže oni hned jednohlasně pokřikují: „Hup dovnič!“ a šer mují rukama k omnibusu, dlaněmi hladí hřívu vraníka, brú ny, hryzáka a palomina (nebo jak se jim říká), pleskají je po pr delích, zatímco prázdnýma očima říkají dosud lidské fuck‑off nebo vlezminazádanádivo. „Hup dovnič! Hup dovniš! Hup vnič! Hupnič!“ nenechají se zviklat mým stoicismem, pohledem jim zpátky vracím jejich vlezminafuck‑off svým neméně lidským whatthefuck a mordijé, až připomeneme televizní pořad s břichomluvci, kteří horlivě komentují události v kultuře — miloval jsem ty nuance zámlk a mikrohádek o každičký detail, zbožňoval jsem morfinizova ného moderátora a tlumočníka do znakové řeči live! A co teprv vše, co se ztratilo v překladu a vynořilo se úplně cizí v komen tářích „pod čarou“, v diskusních vláknech dezinformačního věku! Hoši, hoši, rozněžňujete mě nostalgiemi! „Hup dovnič! Hupniš a šupanič!“ posuňky, mávavými pažemi a špatně tlumočenou znakovou řečí přede mnou víří ti větrní mlýnové, když vtom — z otevřených dvířek vozu se ozve zam ňoukání. Otrávený kňour. Že by uvítací klakson? Nad obličeji panských pohůnků — v kontrastu k jejich beztva rým obličejům, jejichž architekturu propadlých lícních kostí, bezkrevných, ouřednických rtů a mizejících brad zapomenete, ještě než na ty budulíny vůbec popatříte; zaměnitelnost natolik rozporná, že namísto lhostejností je našinec zachvácen hlubin ným rozčarováním z toho, že rázem neví, zda je čím se zneklid ňovat: „Hupanič, šupanič! Hupajdá hup!“ nás ze zakletí osvo bodí, procitneme do dalšího snu — se zjeví oblemcaná, jaksi usoplená tlama polokočičáka poločlověka, felis habilis.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511301
N E K RO P OT E N C E i RU R A L I A
„Á, tady je ten filuta! Šopak šeš šchovával, lemravo! Vítej, těší mě, hele. Šem košour bombiš, něšo jako šerif tadyhle v tom kraji. Hm?“ a než se stačím zorientovat, rozhlédnout, že se lo kajci jednomyslně rozestoupí, ze dvířek omnibusu se rozeběhne role červeného koberce, doplazí se ke mně a několika poskoky po něm přicupitá smradlavec, a už mi škube pravicí, posko kové prkenně salutují, střídavě se uklánějí a melou mlýnky: „Šupajdá hup, šupanič žok!“ Aha, pěkný den to je, že? třeseme si rukama — já rozpačitě, kocouří příšera s přehnanou radostí, určitě si ji nacvičoval; paňácové vedle nás nepřestávají se svým kurtoazním cviče ním, prohlížím si ho: plášť, frčky a třásně, zplichtěnina mezi principálem, admirálem, generálem a strážcem zákona od kudsi z příběhů o dobývání nového světa, beznadějně potrace ných v paměti, že mi v mysli zůstávají jen shluky barev a tvarů, pouhé samply pohozené po partiturách. Ugh, z tlamy se mu line důvěrně známý zápach… olejových rybiček a snad — ne klame mě vzpomínka na dětství, transformovaná v tělesný odpor, až rukou uhýbám a odvracím chřípí? — slinami roz patlaných voskovek? „Podívejte še, my víme, že šte šapáchal žlošin, ale to nevadí! Vono tak žle nebude, uděláme lepčí. My váš vítáme, to še ví!“ „Hulahop, hup a škok! Dovnič dovniš, šumaskok!“ a syn chronizovaně vyseknou sérií purklí, až se zdá, že se navzájem vykloubí z pantů. „No hele, my váš tu vítáme, všeško víme a chšeme vám na bídnout pomoč. Chči váš právně žaštupovat. Tady še žlošiny diškutujou, promílaj. Šecko si řeknou. A pak dou šickni domu. Nejdšív ale…“ kocouřisko rozhodí prackama do vzduchu a roz hlédne se do dáli, kde na obzoru těká přelud skalnatého převisu, „váš mušíme žapšat na úřad. Byró pro metafyžičký vyšetšování. To je pšedpiš — tam váš ale žavežeme. Tudíš váš žvu na palubu, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511301
Zastávka i D E AT H I N P RO G R E S S
olé!“ a poodstoupí, ukloní se, tlapkami mě pobídne do útrob vozu, odkud dosud zeje vyplazený kobereček. „Hupšni šupálo!“ poskoci se skelnýma očima křepčí, jejich bezvýrazné tváře se třepotají, s krky srostlé brady se třesou. Kdybych byl nezúčastněný pozorovatel, pomyslel bych si, že tu provozují nějaký prastarý rituál důstojných buržoazů, třeba ví‑ tání zdvořilosti nebo tříbení etikety. Jsem ale koneckonců účasten, ačkoliv nechtěně — co mi taky zbývá, jinak bych tu okounil, opaloval se na sluníčku a kondoři by si mě nakonec našli. Mám hrůzu z druhé smrti, dvakrát tak velkou, než jsem měl těsně před zaklepáním bačkorami, ba ve likou jako pangea i s gondwanou dohromady, kam se hrabe af rika zmáčená tethisem, protkaná vlásečnicemi léthé! Jdu k vozu chůzí celebrit, mužskou odrůdou catwalku. Dě lám ramena a stoupám po stupačkách, červený koberec se pod mými kroky tetelí, je znát, že se zdaleka nezastavil a teď bruslí po mých stopách. A túdle núdle, koberče; už sedím v kabině omnibusu — těsně za mnou se do dveří vyloupne i kočičák, pak jeho slouhové. Konečně nehuhlají o hupšálech a šupálech, do konce hrobově mlčí. Kocouří admirál s šerifským pláštěm a ge nerálskými frčkami se posadí naproti mně, po jeho bocích dva hejhulové v lokajském. Sedíme na prostých lavicích, rozhlédnu se pozorněji: Prostor se zdá o poznání rozlehlejší, než se dalo odhadnout zvenčí. „To je diletače proštoru,“ zmerčí šelmí vůdce mé rozčaro vání, „komprimáče exištenční pakety. Ale pěkně še tu šedí, čo?“ mrkne po mně typicky kočičím — pomalým pomhuřo váním; pamatuji si radu z příruček o domácích mazlíčcích, že když na nás kočka pomrkává, usmívá se, stvrzuje mezidruhové kamarádství. Co když to ale A) není žádný mazel, alébrž sví zel? a B) běh věcí se radikálně změní, zesneme‑li? Nakolik lze vycházet z dosavadní empirie, spoléhat se na encyklopediku 99 Ukázka elektronické knihy