Zvážněl a odpověděl: „Zdá se.“ — „Vidíš, bylo by to pěkné, kdybys zůstal doma…“ Petřík se podíval na ni a to jí urvalo ostatní slova. Mluvil do okna: „Nezůstanu.“ Řekl to tvrdě a pevně. Ale pak se ulekl svých slov, obrátil se k ní, která se už už propadávala. Přisedl docela, docela k ní a vzal její ruku do svých: „Ne, mami! Nezůstanu, protože nechci. Budu činit jen to, co bude mojí vůlí. A také už vím, co to bude. Ani na tom nezáleží. Vidíš, maminko, co jsem se nahledal, co jsem se nahledal to, čeho bych se chopil. A nic jsem nenalezl. Víš proč? Víš proč, mami? Protože jsem nevěděl, že dovedu chtít. Ale teď to vím, dobře to vím a nemám strach. Trošku se vám všem odcizím, neboť chci být tvrdého srdce. Ale jen vám se to bude zdát odcizením. Ne mně. Moje srdce musí být tvrdé, aby mohlo chtít — a už je tvrdým. Ale, maminko moje, jen srdce, které opravdu chce, může mít opravdu rádo.“ Naproti nim sedělo šestileté děvčátko — jako Cilka, řekl si Petřík. Zahleděl se na ně tak, až si v rozpacích ústka otřelo a zrakem sklouzlo někam k lampě. Řekl jiným hlasem: „Nic už se mnou nepořídíte, mami.“ A držel ji stále za ruku. A ona teď hleděla na děvečku, pozorně, upjatě: „Tedy mi tvé oči nelhaly, hochu.“ „Jsi na mé straně, mami?“ zvolal vesele. „Ty blázne!“ I ona se všechna změnila, vyškubla svou ruku a pohladila jeho vlasy. — „Kde jsi se tu vzal, Venclíku?“ „Vždyť mě pozvali. A jak ty jsi se změnil.“ „Z takové dálky. Máš dovolenou?“ „Tož vzal jsem si na vždycky.“ „Na vždycky?“ „Inu, jdu pryč. Sbalil jsem koše a jdu.“ „Ale kam, Tilčíku? Dostals někde místo v Čechách?“
96 / 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511287
„Místo? Já, Tilčík, místo? Já se jdu toulat, toulat a — a zkrátka, dám se zapsat na univerzitu, začnu znova. Bylo zle, bude zase zle, ale mám dost těch štráchů. — Budou říkat ztracená existence — i, kozla na ně — ale my dva…“ Tilčík změkl. Posadil se vedle Petříka: „Petře, ty přece už asi také víš — co přijde teď?“ „Můj hochu, vím jen, že si dovedu poroučet.“ „Ty, když jsem dostal tvé psaní, bylo u mě už rozhodnuto. A já si řekl: Nevěděl nikdy, že dovede chtít.“ „Nevěděl jsem?“ „A přece jsi tolik chtěl.“ „Vím teď.“ A vysypal mu příhodu o sněženkách. O svém Nic, které musil zachránit. Prožíval to znovu a na všechno se pamatoval; a viděl nemocnici, jak hoří, viděl je všechny tři v dýmu na nočním stolku, běží, běží, z hořícího domu, vybíhá, kytičku podává a hle, podává svou ruku Tilčíkovi. „Platí, Petře. A kdo bude nejdřív u zídky? Jedna, dvě, tři — počkat na tři! Jedna dvě, tři!“ Byli tam současně. „A teď zpátky.“ Stojí pod kvetoucí třešní, celí rozehraní. „Za týden v Praze, Petře. Veliká slavnost v Zlaté Studni. Páni s důvěrou, dámy v očekávání. All right. Nezapomeň.“ „Budu tam.“ Za Tilčíkem zapadla zahradní dvířka. Povyskočila v zámku. Petřík se ještě jednou rozběhl na tři kroky, odrazil se, vyskočil. Pružně a byl ještě tak mlád. Chtěl servat ratolístku třešňovou. Ale rozmyslil si, a jen ji pohladil. Když dopadl, měl ruku vztýčenu. Tak stál a díval se přes plot k mezi. Tam se rozhulákali dva kluci a dali se do křížku. Slunce se vší mocí opřelo o zemi. —
Petr Bernáš
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511287
Piano, pianissimo
„Vyjdi, maminko, vyjdi; navštíví mě paní Zinočka.“ Stará paní se odvrátila, zalomila rukama, aby neviděl a vyšla. A vedle v pokoji, tam se stulila do koutku kanapíčka a plakala. Nemocný byl teď sám. Natřesené peřiny byly bělostně bílé, i stěny pokoje byly bílé; i nábytek z měkkého dřeva byl bíle natřen, s hnědými proužky; a mušelínové záclony. A větve stromů protější aleje, jako zduřené sněhem rýsovaly na skle okna bílé čárymáry; také vzduch — jako bílý. A i hlava staré paní, která plakala vedle v pokoji byla bílá. Jen pleť nemocného měla barvu slonoviny a smutnou hebkost narudlého růžového lístku. Černé vlasy, řídké, byly sčesány dozadu a leskly se slabounce na bílé podušce. A tu tedy ležel nyní nemocný sám; měl ruce složené pod hlavou a hleděl na čáry-máry na okenní tabuli. Vedle plakala stará paní na kanapíčku, a on čekal na návštěvu paní Zinočky. — Paní Zinočka se včera vrátila z dalekých cest. Dlela ve velikých cizích městech, se svým mužem se toulala tak světem málem už dva roky. A včera se vrátila. Dnes ráno pro ni došla služka, a paní Zinočka mu poslala lístek: „Milý příteli, jsem poděšena, ale doufám, ba věřím, že se uklidním až Vás uvidím. Přijdu k Vám odpoledne po druhé hodině. Vy zlý človíčku, copak Vám napadá stonat?“ Brzo potom, když odbila druhá hodina, uslyšel vedle v pokoji Zinoččin hlas: „Milostivá paní,“ řekla svým altem. Ale pak už nerozeznal slov. Jenom slyšel, jakoby vedle se procházel nějaký blahodárný vítr, odpočívající vítr. A pak hlas staré paní — cupotavý hlas, jako tenký potůček, jejž zadrželi po půl hodiny a teď náhle zase pustili — hlas trochu zateklý slzami a přece pyšný a důstojně pyšný. Ale on
98 / 99
Ukázka elektronické knihy