Coup d’état
22
před pětadvaceti lety mě představili filmaři Sergiu Castillovi jako „významného amerického spisovatele“, což bylo absurdně přehnané tvrzení, jelikož jsem měl tehdy vydaných všehovšudy pár mladických povídek a básní. Sergia mi představili výstižněji jako „předního chilského režiséra, jenž po Pinochetově převratu pobývá v exilu“. Plán byl takový, že budeme spolupracovat na scénáři, a Sergio mi ukázal svůj nedávno dokončený film Desaparecido. Děj se odehrává ve středostavovském domě na předměstí, ze kterého, jako se to tehdy v Chile stávalo často, udělali tajnou mučírnu. Ústřední postavou je velitel domu, znepokojivě šarmantní plukovník, který jedná s podřízenými a oběťmi jako se zlobivými dětmi. Když na promítání přišla vdova prezidenta Allendeho, musela se v půlce omluvit. Sergiovi vysvětlila, že se „nesnese dívat, kam až to s Chile došlo“. Já jsem tenhle druh barbarství znal, v počátcích špinavé války jsem totiž v Argentině žil, a ačkoli naše autorská spolupráce se Sergiem nedopadla, spřátelili jsme se. Řídil bezhlavě a zběsile. Když se takhle řítil New Yorkem, vypadalo to, že tím sám sebe mučí. Byl navztekaný na Allendeho, že špatně odhadl fašistické povstalecké tendence, které mu sbíraly síly přímo pod nosem. Šlo podle něj o „idiotskej humanismus“. Od coup d’état v roce 1973 žil ve Stockholmu, Havaně, Paříži a teď na Manhattanu a všude začínal znovu od píky. Scénáře psal v poryvech, rychle, agitovaně,
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511279
jeden surreálnější a hořce komičtější než druhý. Hollywood byl nepřístupný, on ale své filmy točil i tak, jako by zahájil řadu vlastních gerilových válek. Po pár letech se vrátil do Paříže, kde ve filmu Gentille Alouette opět zesměšňoval chilské autoritáře na složitém vztahu plukovníka s jeho pobočnicí. Když jsme se pak zase setkali v New Yorku, překvapilo mě, jak hodně se změnil. Chodil na psychoanalýzu: „Přemýšlím o všem, compadre, jdu do sebe až na dřeň.“ Prohlásí, že máme-li zůstat přáteli, je tu něco, co potřebuju vědět. Jeho otec spáchal sebevraždu, než Sergio dorostl natolik, aby ho poznal. „Byl to východoevropský žid, uprchlík, jmenoval se Moskowitz. Řekli mi, že měl infarkt, pravdu jsem zjistil teprve v osmnácti.“ Zdálo se, že se mu ulevilo, když to prozradil, jako by to byl poslední důvod vysvětlující, proč jeho život nabral takový směr, jaký nabral. Dělali jsme si legraci, že jsme pravý opak jeden druhého: Sergio žije v diaspoře, nemá otce, zatímco já jsem pevně zakořeněný v New Yorku a prosycený imigrantskými ambicemi svého táty. Sergia uchvátilo moje vyprávění o našich rozbrojích s tátou, jako bych mu připomínal věci, které také zažil, ale zapomněl. Jeho novým filmem byla komedie o osmnáctileté dívce, jež se snaží najít otce, kterého nikdy nepoznala. Nakonec má tři uchazeče, ovšem ani jeden není pravým otcem. Když Pinochet odešel z úřadu, Sergio se vrátil do Chile a natočil tu dva populární filmy. Připadal si však od své vlasti odcizenější než kdy jindy. „Pinochet je pořád u moci,“ povídal mi. „Všem se vryl do duše, jako takový čip ze sci-fi, co ti ovládá mozek. Je to všemocný otec. Hrozí ti, ty ho posloucháš, ale on tě stejně trestá, až pak nechceš nic jiného než jeho uznání.“ Neklidně pendloval mezi Santiagem a New Yorkem a zdráhal se usadit ať tam, nebo tam. Napsali jsme spolu další scénář, jenž se tentokrát pokoušel uvést v soulad oba tyto póly. Mladý Američan, jehož otec byl důstojníkem CIA a během puče v roce 1973 působil v Chile, se zamiluje do dívky, jejíž otec je jedním z těch zmizelých. Cestou na daleký chilský jih se vzájemně málem zabijí. Došlo mezi nimi k prvnímu konfliktu, a to kvůli dějinným
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511279
zločinům. Se scénářem jsme byli spokojení, ale protože Sergio si tolik protrpěl, od zfilmování nakonec ustoupil. „Už mám toho puče dost,“ povídal. „Už se k tomu nemůžu vracet.“ Ostře jsme se kvůli tomu pohádali a nemluvili spolu několik měsíců. Teď mi volá z placu. Je pořád těžce zkoušený, ale euforický. „Přijď. Zajdeme na oběd. Pauza mi prospěje.“ Jdu za ním do exteriérů do Washington Heights, kde probíhá většina natáčení. „Ještě jsem nedělal film s tak málo penězi,“ povídá mi. „Ale kašlu na to.“ Štáb je zredukovaný na minimum, herci jsou nezkušení, nabraní zalevno. Tři ze čtyř hlavních představitelů nikdy nehráli před kamerou. Dva jsou Dominikánci tady ze čtvrti, všem je mezi osmnácti a dvaceti. „V tomhle věku jsem se dozvěděl, jak to bylo s mým tátou,“ říká Sergio. Zkoušel s herci několik měsíců a scénář částečně vytvořil z nezpracované látky z jejich životů. „Já byl v jejich věku zvíře. Násoska. Nic jsem nemohl, dusil jsem se. Tohle chci z herců dostat, to primitivní zoufalství.“ Ulice je plná lidí a rozpálená. Pouliční prodavač loupe mango žiletkou, aby vypadalo jako květina. Kousek odtud je most George Washingtona, autobusový terminál se zohýbanou kovovou fasádou, ušmudlané věžáky, jež se tyčí po obou stranách dálnice, a rozsáhlá nemocnice plná ozbrojených strážců, protože tam leží Bill Clinton a čeká, až mu spraví srdce. Sergio mě vede do malé soukromé kliniky, kde se štábem připravují natáčení jedné scény. Má to být psychiatrické oddělení, kde se hlavní postavy poprvé setkávají. „Chtěl by sis zahrát psychiatra?“ zeptá se a podá mi scénář. Čtu nahlas. „Jsi moc líbivý, compadre. Chceš, aby tě měl každý rád.“ Vzdávám to, nedokážu hrát zloducha. Přichází ale muž, kterého Sergio jednou zahlédl na ulici v centru a pak s ním šel tři bloky a celou cestu ho přesvědčoval, aby tu roli vzal. Je to statný člověk a znavený, má takový neurčitě dravý výraz. Perfektní obsazení.
99 Ukázka elektronické knihy