„Je nechutné, jak mluvíš, Steve. Slyší tě celé patro.“ Těžce dýchá a nezdravě sípe. Naprázdno natahuje z nezapálené dýmky a zuřivě se přitom škrábe na hlavě. Povídá mi, že má „hromadu problémů, Mikey, víc, než si myslíš, a teď už vypadni!“. Snaží se zapadnout do bytu, ale protlačím se mezerou ve dveřích za ním. Do nosu mě praští horký kyselý odér, až mi vytrysknou slzy. Na zemi se na vlněných dekách rozvalují tři postavy, jedna je kostnatá žena neurčitého věku. Vypadá, že zařezává, stejně jako pomačkaný chlápek vedle ní v čapce s nápisem Oddělení správy newyorských parků, zpod níž vyráží pár trsů bílých vlasů. Na dece vedle leží chlap jak hora. V jedné ruce má zapálenou newportku a v druhé lahev piva. „Rád bych ti představil svoje kamarády, Mikey. Jsou to dobrý lidi. Solidní. Skamarádil jsem se.“ Steve mě hrdě představuje Juniorovi, který, jak tvrdí, hrával na Lincolnské střední fotbal. „Útočník, hustej pálkař, hvězda, Mikey.“ „Zdarec,“ povídá Junior a nabízí mi lok ze své lahve. Odmítnu. Steve ji čapne a důkladně si přihne. Jen září: dokonalý hostitel. „Vypadá to, že tu tvoji kamarádi bydlí, Steve.“ „Jsou tu na návštěvě. Návštěva! Návštěva! Vím, co si myslíš, bratříčku, ale naprosto se pleteš. Nechtějí mi ublížit. Nejsem žádná jejich zasraná morální povinnost, jejich přítěž, jako pro tebe. Jsem jejich přítel. Jejich přítel. Už jsi někdy slyšel o dobrovolně projevovaných citech, bráško? Asi ne. Znervózňuje tě to.“ Dá se do toho svého obhroublého smíchu nesmíchu a horečně, ale bez zadrhávání, mluví dál. „Neříkám, že jsi duševně nemocný, Mikey. Ale vždycky jsi byl tak osamělý, a když jsi osamělý, může ti do hlavy vlézt kdejakej příšernej děs. Musíš se naučit důvěřovat lidem. Nestojí ti vždycky v cestě. Nesnaží se tě vždycky jenom obrat a vyjebávat s tebou. Někdy se i rozdělí. No jo, fakt.“ Přes věci Stevovy „návštěvy“ a jeho hromady knih, špinavého prádla, plechovek od tabáku, drobáků a krabiček s odznaky z dávno zapomenutých volebních kampaní („Beame je jednička!“) je takřka nemožné odvážit se dál do bytu. Polohovací křeslo je otrhané na kovovou kostru s výpletem. Steve nakonec prolomil
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511277
křeslové prokletí a zapojil se do dění. Vyměnil svůj jediný zdroj společenského postavení — jediný bezpečný prostor, který stál mezi ním a „krtčími lidmi“, rošty nad průduchy s teplým vzduchem, lavičkami v parku a nočními linkami městské dopravy — za společnost téhle bandy. V koupelně, kuchyňce, kolem postele, prostě na každém nevyužitém kousku místa jsou do výšky půldruhého metru naskládané rádoby zachráněné kostry zastaralé elektroniky: gramofonové talíře, sterea, kazeťáky, zesilovače, mikrovlnné trouby, záznamníky… Něco je nicméně stále v původním obalu a mě napadá, jestli se Stevův byt nepoužívá k ulití kradených věcí. Steve vysvětluje, že to harampádí je „zboží“ k „výdělečnému podniku“, kde působí coby „plnoprávný a činný“ partner. „Taháme to dolů do ulice St. Marks Place. V noci. Dělaj to tak všichni. Prostě na ulici vyložíš svoje zboží a začneš obchodovat. Když máš zásoby, Mikey, lidi věděj, kdo seš. Poldové se po půlnoci koukaj na druhou stranu.“ „Měl bys to vomrknout,“ praví Junior. „Fakt že jo!“ přitaká Steve. „Někde tu počkej. Je to bazar. Za pár hodin vyrazíme. Odpadky jsou peníze. Táta to věděl, když měl sběrnu. Šrot je taky odpad. Posmrtnej život vyhozenejch věcí.“ Pod jednu paži si strčí ohromný reproduktor a pod druhou obrovitý zesilovač. V obličeji začne od té tíhy modrat, malé zkrabacené svaly se vyboulí. „Tohle zvládnu celou cestu přes město nýst. Jsem nezmar, Mikey.“ Položí zboží na zem a narovná se. Záda má kulatá, hlavu vystrčenou dopředu, spodní ret povislý, vyšpulený a třese se mu. Jedinými světly v místnosti je Juniorova cigareta a slabá žárovka v koupelně. Vzpomínám si, jak Steve jako kluk miloval neosvětlené pokoje. Vidím ho jako tenkrát: o pět let starší brácha a to jeho plaché, neslyšitelné koktání. Na rozdíl od ostatních bratrů mě to k němu táhlo — líbilo se mi, že vydrží být sám a je tak klidný. Doma vždycky zmizel do nějakého tichého kouta a já, pětiletý nebo sedmiletý špunt, jsem ho tam špehoval zaujatý jeho ztrápeným pohledem a plavými vlasy: byl z nás jediný světlovlasý.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511277
„Vím, že si myslíš, že jsem se nikdy nesnažil s nikým skamarádit. To byl můj neduh, sám jsem si ho přivodil. Vím, že jste o tom byli s tátou přesvědčení. Ale koukni na mě, Mikey. Snažím se to nabourat, a ty mi to prostě chceš vzít a vyjebat se mnou. Čekáš, že budu v tomhle zasraným bytě vysedávat sám, bez nikoho a bez ničeho až do zkurvený smrti. Táta mi říkával: ‚Nikdy nebudeš mít přátele. Bez přátel nemůžeš být normální člověk.‘ Kdyby žil, už by to nemoh říkat. No ne, Mikey?“ Pokusím se apelovat na jeho pud sebezáchovy a nadnést výraz „chráněné bydlení“, z kterého má, jak vím, hrůzu. „Jestli to povedeš takhle dál, přijdeš o nezávislost, o všechno, co sis všechny ty roky dokázal udržet. Steve, posloucháš mě?“ Čekám na nějaký náznak, že mu to došlo. Nic ale nechápe. Junior si znovu přihne z lahve — moje chabé naléhání ho zjevně nudí. Cítím se zvláštně distancovaný a nezúčastněný. Vím, že bych měl něco udělat, ale co má to „něco“ v případě chronicky neklidného osmačtyřicetiletého člověka být? Nemám absolutně žádnou šanci vypudit Juniora nebo ty dva spáče na podlaze. Rozhodně nemůžu zavolat policii. Riskoval bych, že to Stevovi ublíží, zvlášť jestli je něco z toho „zboží“ kradené. Podaří se mi protáhnout kolem kymácejícího se komínku stereo tunerů dál do pokoje, kde si Junior — velký, silný, teď převážně obtloustlý chlap — vychutnává svůj koktejl. Zvednu sportovní tašku, kde má, jak předpokládám, svoje věci, a hodím ji po něm. Pak si k němu přidřepnu a drsným hlasem naštelovaným do té nejhlubší polohy, které jsem schopen, mu povídám: „Mě neoblbneš. Vím přesně, o co tobě a tvým parťákům jde. Vyjebáváte tu s mým bráchou, z jeho bytu si děláte noclehárnu, kde si můžete schovávat svoje kradený věci a sjíždět se tu. Jako byste využívali děcko. Slyšíš mě, Juniore? Chci, abys okamžitě vypadnul, a tyhle mizerný vymaštěný parchanty vzal s sebou. Asi nevíš, jak je můj bratr nemocný. Užívá léky, silné léky, aby byl schopen žít — drogy a alkohol ho můžou zabít, a to pak budeš stíhaný za zabití. Chci se ujistit, že tomu rozumíš. Zabití. Za to je pět až deset let.“
99 Ukázka elektronické knihy