nenarazil. Náhle se rozhodl, že upustí od svého obvyklého sváděcího čísla a uhraje to na profesionalitu. Dal se do vysvětlování. Už nějaký čas ho přímo drtí přemíra vulgarity v televizním vysílání. Odpovědní činitelé na všech kanálech teď mají plnou pusu jediného: reality show. Musí říct, že rok co rok všichni, dokonce i ti, kteří o tělocvičnu ani nezavadili, překrucují olympijskou myšlenku „Rychleji, výše, silněji“. Poté co měli diváci možnost sledovat v přímém přenosu rozklad tlupy mladých lidí zavřených v jednom bytě nebo páry testující pevnost svého svazku kdesi na dalekém ostrově, už nemá šanci uspět žádný jiný projekt, leda že by v něm zavřeli televizního moderátora do klece s vousatými ženštinami, které nikdy nepoznaly lásku. Alain Serge už vážně uvažoval o tom, že to zabalí a bude pobírat svůj pohádkový důchod, jen aby tomuhle mediálnímu cirkusu unikl, když dostal geniální nápad. Proč by měla být reality show jen symbolem průměrnosti. Na světě přece existují vynikající lidé, kterým se podařily úžasné věci a kteří dokážou dát dohromady souvislou větu o více než třech slovech. Stačí jim věnovat pořad. „Mám dojem, že tomu, o čem mluvíte, se říká publicistika,“ řekla jsem. „Samozřejmě,“ pokračoval. „Ale programový ředitel, kterému jsem koncept nabídl, to ze záhadného důvodu nepostřehl. Řekl mi jen, že je hrdý na to, že se veřejnoprávní kanál může konečně důstojně postavit výzvě reality show.“ Myslelo mu to jasně, byl inteligentní. Na hony vzdálený té odpudivé bytosti, jak ji popisoval Olivier. Tedy •
98
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511256
pokud si odmyslíme ty jeho tlusté bílé tenisové ponožky. Začínala jsem se cítit uvolněněji. K. jakbysmet. Ládovala se telecím s takovou vervou, jakou si obvykle nechávala pro jiné příležitosti. Tohle jídlo bylo koneckonců jen formalita. Ve chvíli, kdy jsem se pustila do svého talíře, zhatil kouzlo okamžiku podivný hluk. Jako by se někdo na svůj steak vrhal s elektrickým holicím strojkem. S lítostí jsem se odpoutala od lahodného jídla, na jakém si v nejbližším desetiletí už nejspíš nebudu mít příležitost pochutnat, a pátrala po zdroji toho protivného zvuku. A vtom jsem ho spatřila. Černý obdélník vibrující ve vnitřní kapse producentova saka. Jeho iPhone. Vzpomínka na ukázkový výběr obscénních výrazů, které mě K. nechala přeříkat, aby mě jimi očkovala proti jeho obhroublosti, mi zvedla hladinu adrenalinu. Zrychlil se mi tep. Musela jsem reagovat. Předvídat. A hezky rychle. Tohle teprve byla urgentní urgence. V příručce Proč risk skoro vždy přináší zisk jsem četla, že je třeba se do věci vložit, aby si člověk plně uvědomil „kapitál úspěchu“. Viděla jsem jen jedinou možnost, jak se vyhnout ztrátě duchapřítomnosti, a tou bylo uštědřit mu pořádnou ťafku. A tedy odhalit se mu. Pomalu jsem si zvedala sluneční brýle. Byl zmatený, dlouze mi hleděl do tváře a na vyzvánění zapomněl. Trochu uklidněná jsem se pokusila o zabijácký pohled. Pohled želvy. Musela jsem ale mít spíš oči orangutana, který právě zjistil, že existuje marihuana, protože si mě poprvé během oběda změřil pobaveným pohledem. „Něco není v pořádku?“ zeptal se a rukou se nebezpečně blížil ke své kapse. •
99
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511256
Ještě štěstí, že je na světě bourbon. Ucítila jsem svou sílu a odpověděla mu: „Jestli se toho telefonu teď dotknete, tak si nemyslím, že bych mohla účinkovat ve vašem pořadu. Napsaly… tedy… napsala jsem velmi obšírný článek o vhodném chování u stolu.“ Od vynálezu elektřiny se patrně nenašel nikdo, kdo by mu řekl „ne“. Má výstraha logicky zapůsobila jako varovný výstřel. Čas v lokále se zastavil. Tak trochu jako ve westernu před soubojem. Když šerif s desperátem stojí rozkročeni v drtivém vedru uprostřed hlavní ulice se všemi obyvateli městečka coby svědky a s rukou připravenou na koltu na sebe nekonečně dlouho hledí. V příručce Proč jsou neurony silnější než svaly jsem se dočetla, že odhodlání je ta nejsilnější zbraň Poprvé jsem v ní zmíněnou metodu použila, když jsem chtěla docílit, aby mi v předvečer slev dali stranou jedny nádherné lodičky. Podívala jsem se prodavačce zpříma do očí a zeptala se: „Mohla byste mi je prosím rezervovat do zítřka?“ Se širokým úsměvem mi odpověděla: „Ne, je mi líto, paní, ale to nejde.“ Pokusila jsem se tedy napojit na její mozek. „Paní?“ reagovala nervózně. A protože jsem vůbec nemrkala, vzala do ruky telefon a zamumlala do něj: „Ochranko, myslím, že tu máme menší problém.“ Tentokrát to ale bude fungovat. Musí to fungovat. Jeho iPhone už byl přímo hysterický. Rozezlený, že si ho majitel nevšímá. Zdvojnásobila jsem své úsilí. Ale producentova ruka už se odlepila od stolu. Vrhla jsem vyděšený výraz směrem ke K. Nebyla tam. Takhle to nemůže skončit. Křik mě vrátil zpátky. •
100
•
Ukázka elektronické knihy