tě je teď bohatý a schválně se jí vyhýbá, přitom ona by ho o peníze nikdy nežádala! Sestřenka se jala okamžitě vysvětlovat, že to tak není, že se jen táta ujal cihelny u nich na vsi a kvůli práci neví, kam dřív skočit. „Ahá,“ trvala na svém stará dáma, „on teď nemůže na krok z práce?! Dřív u nás byl pečený vařený, zadarmo se nechal krmit, a ještě si odnášel do foroty!“ Tetina tiráda sestřence očividně nedělala dobře, tvář jí hrála všemi barvami. Však se do toho vložil Motýl a omlouval tchyni: už má svoje léta a občas se jí stane, že neví, co říká. „Ale já jí nic nevyčítám,“ prohlásila sestřenice, „dyť má recht, nás bylo tehdá doma hafo, doby byly zlý a my přežívali hlavně kvůli její štědrosti.“ Pak se na ni obrátila: „Maj pravdu, teta, táta za váma opravdu dlouho nebyl, ale poslal mě, že máme v obci za deset dnů chrámovej trh a bude i divadlo. Mám vás pozvat jeho ménem.“ „Kam já bych chodila? Ve městě máme kabaretů celé ulice, a já, která ani ten lístek nekupuje, se mám trmácet až k vám do vsi?“ „Ale to se s operou pod širým nebem nedá srovnávat, teta! Navíc teď, když už na to máme, by vás táta rád trochu rozmazloval.“ „V tom případě ráda přijedu, ale strejdu pozveš taky, ano?“ Sestřenka zbledla ve tváři a podívala se zmateně na Motýla. „To nic,“ těšil ji Motýl, „ona je teď taková, rozmlouvá s živými i mrtvými.“ „Ale samozřejmě,“ prohlásila sestřenice, „strejda ať přinde taky.“ „Skvělé! A teď, chlapče, zajdi na ten hrob a domluv sousedům, jinak se mnou tvůj tchán nikdy do žádného dívadla nepůjde.“ Motýl nebyl proti, pouze navrhl, aby si sestřenka po cestě orazila, ona chvíli odmítala, ale nakonec si dala říct, nepohrdla ani pár laskominkami. Když trochu pookřála, rozhlížela se s nadšením kolem sebe a vyptávala se, co všechny ty věcičky stojí. Těsně před odchodem si ji stará paní ještě zavolala na slovíčko, Motýl na ni čekal na dvoře. Když konečně vyšla ven, byla rudá jako rak. „Co se děje?“ chtěl vědět Motýl. „Ále, chtěla vědět, estli užívám ten lektvar, co mi dala Byčka, estli nejsem náhodou v tom a estli dbám na to, aby můj starej moc nechlastal… Když já se hrozně bojím, ani ne kvůli porodu, spíš proto, aby to děcko nebylo pro vás moc hloupý, že vám jako bude dělat vostudu.“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511251
Motýl nevěděl, co říct, zabrousil proto zpátky ke tchyni. „Já se nedivím,“ sestřenka na to, „že ve svým věku povídá takové věci. To dělaj starouši i u nás na vsi. Mně to nepřinde divný, že mluví se záhrobím, když už k němu maj takhle blízko.“ „Netušil jsem, že si s tetou v tomhle porozumíte,“ pronesl zaskočený Motýl. Nasedli na motorku, projeli severní bránou a zamířili k západnímu příkopu pod hradbami, poslednímu pozůstatku chanské říše. Stroj nechali u krajnice a k prázdnému vodnímu příkopu došli po svých, bylo takové horko, že se okamžitě zpotili. Od příkopu zahlédli první stélu, mladá žena okamžitě propukla v pláč. Motýl se zeptal, co se děje. „Když nebudu plakat, strejda se bude zlobit, protože se mu ostatní nebožtíci budou posmívat.“ Ještě chvíli si poplakala a utřela si slzy. Na Motýla čekalo překvapení. Se zděšením zíral na nový hrob po levici tchánovy mohyly. Byl ještě čerstvý, nezarostlý, smuteční kytice z bílého papíru se válely o něco dál v blátě, stržené pravděpodobně větrem. To musí být ti noví sousedi, o nichž mluvila tchyně, napadlo ho a cítil, jak se mu zprudka rozbušilo srdce. Zatímco sestřenice v pokleku pálila pohřební peníze a šeptala obvyklá zaříkadla, Motýl se vrátil k příkopu, na místo, kde pracoval nějaký vesničan. Zeptal se ho, jestli o tom novém hrobě něco neví, a dozvěděl se, že tu asi před měsícem došlo k smrtelné nehodě — nějaká rodinka jménem Pi, ze vsi stejného jména, vezla děcko do města a tady na křižovatce je smetl náklaďák. Pochovali je tu v dunách. Motýl zbledl. Pochopil, že si stará paní nevymýšlela, co nejrychleji zarazil broskvové ratolesti kolem nového hrobu a odtáhl mladou sestřenku pryč. Vrátili se ke tchyni, která se hned s mladou ženou vydala na cestu z města. Motýl si uvědomil, kolik je hodin, a dal si něco malého na zub, Byčka bude stejně obědvat u Chrapounů. Vzpomněl si na události u hrobu a musel, ač nerad, uznat, že tchyně pravděpodobně neblouzní. Pokusil se vydolovat z paměti, co všechno mu v minulých dnech v tomto smyslu vykládala, a zapsal si to pro strýčka příhodu do notýsku. V tu chvíli se zničehonic zatmělo, zvedl se vítr, až zadrnčela okna. Blížící se bouřka. Kvapně šel zavřít okenice, posbírat prádlo a deky sušící se na dvoře. Jenže nespadla ani kapka. Nebe se jen pokrylo ohromnými černými mraky, jejichž masa neustále a překvapivě rychle nabírala nové, prapodivné tvary. Motýl seděl u okna a zíral na tu podívanou, jako by mračen bylo čím dál víc, nakonec na sebe vzala téměř lidskou podobu tvora v prudkém úprku, vlasy rozevláté. Jeho nohy byly vel-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511251
ké tak, že rozeznával roztažené prsty a brázdy na chodidle. Připadalo mu to úžasné, chtěl onu formu popsat, avšak nenacházel slov, a tak se ji snažil alespoň nakreslit, ale najednou se rozklepal zimou a strachem. Ohlédl se za sebe, projel tchyninu světnici pohledem, pocit hrůzy a neklidu ho však neopouštěl, právě naopak, musel pryč, zamkl dveře a vyrazil k rezidenci. Byčka se nevrátila ani odpoledne, ani večer. Někdy kolem desáté se dostavil kdosi se vzkazem: „Paní Wangová si přála, aby vaše paní zůstala na partičku mahjongu, takže už dnes nepřijde. Vaše žena ji na oplátku, tedy ji, jejího muže a tchyni, pozvala zítra k vám na oběd, což oni s radostí přijali.“ „To ale znamená,“ namítl Motýl, „že budu muset brzy ráno na nákup?!“ „Tak to, myslím, myslela…“ S tím mu podal dlouhý seznam všeho potřebného. Motýl se už začetl: dvě libry vepřového, libru žeber, jednoho kapra, jednu želvu, půl libry kalmara, půl libry sumýšů, tři libry lotosu konzumního, dvě libry čínské pažitky, libru čočky, libru fazolu mungo, rajčata, lilek, houby po dvou librách, tři libry likéru z vonokvětky, sedm spritek, tři libry tofu, půl libry nakládané zeleniny, dvě libry jehněčího, libru čerstvě vařeného hovězího, pět stoletých vajec, jedno pečené kuře, jednu pekingskou kachnu, porci na plátky krájených vepřových jatýrek, dršťkové plátky, půl libry výběrových klobás. Dále měl zajet ke tchyni a nabrat tam láhev pětizrnky, deset piv, pytel buráků, velké balení Jidášova ucha, mísu lepkavé rýže, balíček inkoustových datlí, hrst mouky. Kromě toho bylo nutno zakoupit po konzervě hrášku, bambusových výhonků a třešní, dále libru párků, dvě libry okurek, dva liangy vlasových řas a tři liangy lotosových semínek. „To je hrozné!“ zvolal Motýl. „Nebylo by jednodušší zajít do restaurace?“ „Vaše žena předpokládala, že to navrhnete,“ pokračoval posel, „proto mě požádala, abych vám domluvil. Byl to nápad paní Chrapounové, v restauraci vám uvaří, nač si vzpomenete, ale takové té domácí náladě, ničím nerušené konverzaci se nic nevyrovná.“ „Ona si fakt myslí, že mám spadeno na Chrapounovu ženu,“ pomyslel si Motýl, a když posel odešel, dostal další nápad: mají-li pořádat takové hody, pozve na ně i Obláčka se ženou a taky Koumala s jeho Wan-er, o to větší zábava bude! Navíc dá Byčce jasně najevo, že mu je Wangová ukradená, a vytvoří přitom záminku ukázat Wan-er, kde bydlí. Hned nato zatelefonoval starému Čaovi, aby mu nazítří zavčasu přišel pomoct s tím velenákupem.
99
Ukázka elektronické knihy