98
valerie korte
•
nečekej
,
až v yjde slunce
štětcem. Tohle moderní umění mi sice nic neříkalo, ale musela jsem uznat, že se sem dobře hodí. V regálech a na podlaze se povalovaly plechovky s barvami, roztříděné podle vlastního tajného systému, kusy dřeva, tuby, knihy o umění a pytle s nějakým pracovním materiálem. Napravo jsem na dalším koberečku našla dětskou kuchyňku, vlastnoručně vyrobený dřevěný parkovací dům a dvě bedny s autíčky a dalšími hračkami – Juliusovo království. Pak mi padl pohled na nástěnku s různými náčrty a fotografiemi. Zvláště fotky mě magicky přitahovaly, ale netroufla jsem si přistoupit blíž, abych si je prohlédla důkladněji. Co kdyby se tu zrovna v té chvíli objevil Alex… Opatrně jsem se tedy opřela o velký dílenský stůl z hrubého dřeva, tvořící centrum místnosti, a nechala pohled klouzat dál po okolí. Na stole stál kus dřeva, z něhož se na boku klubala lidská postava. Nad ní se vznášelo zdvihadlo, jež zřejmě sloužilo k přemisťování těžších předmětů. Ve vzduchu byla cítit vůně kávy a dřeva, smíšená s ostrým chemickým pachem, zřejmě terpentýnu. V jednom rohu jsem zahlédla sochu mátově zeleného motýla na květu, kterou jsem znala už z Alexovy domovské stránky, a nad ním na lanech viseli podobným stylem vytvoření ptáci, jež se pro naše účely rovněž velmi dobře hodili. Nikde jsem však neviděla sochu žalem zdrceného Alexe s dítětem v náruči, a upřímně řečeno se mi ulevilo. Jistě by bylo nad mé schopnosti na to dílo přiměřeně reagovat. Obzvláště mě potěšilo, že nebudu muset pro účely fotografování nic inscenovat nebo extra aranžovat. Alex evidentně rozestavil po garáži jen nezbytné praktické kusy nábytku, přesto všechno dohromady působilo nesmírně harmonicky. Tato dílna vyzařovala stejný účelově zaměřený styl a tutéž přirozenou eleganci jako její majitel.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511174
99
valerie korte
•
nečekej
,
až v yjde slunce
Kde vlastně je? Oceňovala jsem sice, že jsem se tu mohla nejprve porozhlédnout s téměř zbožným obdivem v klidu sama, ale teď jsem zneklidněla a nervózně koukla na hodinky. Bylo už pár minut po druhé. Vyšla jsem zpátky na dvůr. V tom okamžiku se vynořil z jedné z poblíž stojících budov Alex. Ve stejných džínech a tričku, co na sobě měl naposledy ve školce. Nebyl čerstvě oholený, ani si nijak neupravil vlasy. Vypadal úžasně. Představ si, že je to ženská. Ne, nefungovalo to, ani náhodou. „Ahoj,“ zavolala jsem na něj z dálky s úsměvem a dívala se mu přitom do očí, jak jsem si předsevzala. Jenže jsem měla pocit, že jsem tím očním kontaktem prozradila, jak jsem uvnitř strašně napjatá. Jak dlouho vlastně trvá přirozený pohled do očí? Když si to člověk předtím nenaplánuje a ten druhý je opravdu jen obchodní partner? Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Proč taky, vždyť jakmile o tom člověk začne dumat, už se o přirozený oční kontakt nejedná. Alex ke mně přistoupil a nenuceně mě objal. Nepřipadalo mi, že si musel představovat, že jsem chlap. „Díky, žes přišla. Sluší ti to,“ dodal s úsměvem. Asi si vzpomněl na naše poslední setkání. „Už ne tak zemitá?“ zeptala jsem se. „Ne, dnes velmi vzdušná. Málem se nadnášíš.“ Jeho úsměv se rozšířil. Zasmála jsem se. „Kdepak je Julius?“ zajímala jsem se. „U mých rodičů. Už ses tu trochu rozhlídla?“ „Jo, jsem tu pár minut. Je to kouzelné prostředí!“ přeložila jsem kreativně původně přichystanou větu. Julius je u babičky a dědečka, ne nahoře s mámou! Bok po boku jsme vstoupili dovnitř. „Jsi v novém ateliéru spokojený? Mně to tu připadá fantastické. Ten starý určitě nebyl lepší.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511174
100
valerie korte
•
nečekej
,
až v yjde slunce
„Ne, to nebyl. Vlastně jsem měl už delší dobu v plánu zařídit si to tady jako dílnu. Jen mi k tomu chyběla chuť. Teprve výpověď od galeristky mě přiměla k tomu, abych se rozkýval. A teď jsem rád, že se to tak semlelo. Ušetřím si cestu a taky dost peněz.“ „No, vestavba střešních oken asi nebyla zadarmo,“ nadhodila jsem. „To ne, ale měl jsem pomocníky. Kluci tamhle z autodílny neumí jen opravovat auta, ale jsou moc šikovní i na jiné věci.“ Alex se otočil a máchl rukou směrem k postranní uličce. Teprve nyní jsem si autodílny všimla. Byla to trochu větší garáž a vedle ní stály dvě vykuchané karoserie a pár dalších vozidel. Otevřenými vraty bylo vidět vysokozdvižnou plošinu. A vedle bočního vchodu mě uhodila do očí téměř věrná reprodukce starého modelu BMW, natřená stříbrnou barvou. Z jakého materiálu byla zhotovena, jsem odsud neviděla, ale odkrytou střechou vykukovala postava muže, který se během jízdy postavil na nohy. Mával rukou, jako by vítal zákazníky dílny. Vlající vlasy a oblečení třepetající se ve větru dodávaly výjevu dynamiku. Styl díla, neonové barvy, to všechno neslo zřetelně Alexův rukopis. Z vrat garáže vyšel mladík v overalu potřísněném olejem, zapálil si cigaretu, potěšeně Alexe pozdravil a zamával. Alex mu pozdrav oplatil. „Tím BMW ses revanšoval za střešní okna?“ zeptala jsem se. „Tak nějak. Něco jsem musel připlatit. Sousedi nejsou zrovna znalci umění.“ Představila jsem si, jak muži za pěkného počasí pracují při otevřených vratech. Ráno na sebe křiknou pozdrav, někdy si spolu o přestávce sednou na zídku, zakouří si a v družné pospolitosti si svěří názory na mužské záležitosti – auta, ženy nebo práci. „Kouříš?“ chtěla jsem vědět.
Ukázka elektronické knihy