15
„Pan Lammertz?“ zeptala se Julia a nevěřícně hleděla do zelených očí, úplně stejných, jako měla jeho dcera. Mužův velký ohryzek se nervózně pohyboval nahoru a dolů. Co dělal otec Fabienne Lammertzové v tomto pohřebním ústavu? Julia na svou otázku nedostala odpověď. Místo toho Werner Lammertz bez váhání upustil hadici a rozběhl se. Vmžiku se kolem ní prosmýkl ven ze dveří. „Floriane!“ vykřikla Julia a překvapeně se za ním vrhla. Lammertz spěšně odsunul mycí pult doprostřed první pracovny a zablokoval jí tak cestu. Několika kroky překonal místnost a vyběhl po schodech nahoru. „Floriane!“ zavolala Julia duchapřítomně a obratně se vyhnula stolu. Na odpočívadle se zastavila. Florian už držel muže za límec. „Jen klid, příteli. Jak se jmenujete?“ „Co je vám do toho? Kdo vlastně jste? Pusťte mě!“ Malý zavalitý muž kroutil rukama a nohama, ale proti vytrénovanému Florianovi neměl šanci. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511093
C AT H E R I N E S H E P H E R D
„To je otec Fabienne Lammertzové,“ zasténala Julia. „Narazila jsem na něho v zadní místnosti. Právě omýval dvě těla.“ Werner Lammertz se na ni vyčítavě podíval. „No a co, já tady pracuju. Sakra!“ Florian si ho chladně prohlédl. „Jste oficiálně registrovaný jako nezaměstnaný a nemáte stálé bydliště. Navíc jste se nesměl přiblížit ke své dceři, která zde také pracovala. Takže vám nevěřím ani slovo.“ „Pro mě za mě,“ zasyčel Lammertz a znovu se snažil vymanit z Florianova sevření. „Jsme z kolínské kriminálky a chci od vás hned vědět, co tady děláte. Jinak vás odvedu na stanici a příštích pár hodin můžete strávit v cele, abyste nejdřív vychladl.“ Florianův tón nenechával nikoho na pochybách o vážnosti jeho slov. Julia ho takového už dlouho nezažila. Werner Lammertz alespoň přestal kopat kolem sebe. Florian ho pustil. „To jste mohl říct hned, že jste policajt. Taky mě to mohlo napadnout. Co chcete? Hodit na mě smrt mé dcery?“ Florianovy oči se zúžily na dvě štěrbiny. Julia uhodla, co se mu honí hlavou. O násilné smrti své dcery věděla zatím jen Fabiennina matka. A pak ještě ten zřízenec, kterému to řekli, když přijeli do pohřebního ústavu. „Takže už víte, že vaše dcera zemřela?“ zeptal se Florian opatrně, aby se nezmínil o vraždě. „Panebože, samozřejmě že to vím. Vždyť byla pro mě vším!“ Lammertz se ušklíbl tak, že si Julia nedokázala jeho výraz vysvětlit. Každopádně nevypadal nijak zvlášť smutně nebo rozrušeně, na rozdíl od Fabienniny matky, na níž byl smutek patrný 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511093
V R A Ž DA S N Á P OV ĚD OU
už zdálky. Florian si do zápisníku nakreslil tučné znaménko minus. „Kde jste byl tu noc, kdy zemřela?“ „No tady. Kde jinde bych byl? Manželka mě vyhodila a dcera mě u sebe bydlet nenechala. Nikdo mě u sebe nechce ubytovat a do útulku pro bezdomovce rozhodně nepůjdu.“ „Může někdo potvrdit, že jste tu byl?“ „Ano, pan Ahlbach. Dovolil mi tu přespat. Na oplátku mu pomáhám s přípravou zesnulých.“ „A soudní zákaz přiblížit se k dceři vám přitom nepřekážel?“ Lammertz pokrčil rameny. „A víte také, jak vaše dcera zemřela?“ Florian se na Lammertze upřeně zahleděl jako leopard, který se chystá vrhnout na svou kořist. „Ale jo. Podle toho, co jsem pochopil, jí do vany spadl mobilní telefon. Úraz elektrickým proudem.“ Florian mlčel a upřeně zíral na Lammertze, který okamžitě sklopil zrak. „To je všechno, co vím,“ zavrčel muž a prohrábl si vlasy. Julia se postavila před Wernera Lammertze. „Ví tedy pan Ahlbach o vašem zákazu styku s dcerou?“ Zlostně se na muže podívala. Trochu jí připomínal Maria Kimpela, vraha jejího bratra. Michaela nejprve zneužil, pak ho zabil, a nakonec ho nechal ležet v lese jako odpad. Trvalo to hodně let, než byl konečně dopaden. Lidé, kteří zneužívali druhé, často jednali manipulativně. Chovali se, jako by byli svatí, a nakonec ještě ze sebe udělali oběti. Jako Werner Lammertz, kterému nikdo nechtěl poskytnout střechu nad hlavou. 99
Ukázka elektronické knihy