Nádech. Otevřu knížku na samým začátku. Výdech. Potáhnu. A pustím se do čtení.
× „Vzdej se vší naděje, kdo vstupuješ do tohoto domu,“ naložím na ně úplně první větu knížky, která musí udělat radost každý mu latentnímu mileniálovi široko daleko. Alex někde pravdě podobně zalapá po dechu a tetelí se samým blahem celou dobu, co Price v knížce vysvětluje, že je mladej, kreativní, bez před sudků, vysoce motivovanej a má skvělou kvalifikaci. Když říká, že takový, jako je on, si společnost nemůže dovolit postrádat. Lidi kejvaj hlavama, jako by se jim dařilo číst mezi řád kama a to, co jim vyhořelej newyorskej kravaťák vysvětloval, dávalo smysl i mimo stránky. Souhlasej, když říká, že nenávidí svoji práci a že je málo placenej. Že nesnáší, když si někdo donekonečna stěžuje, protože všichni víme, že žijeme ve sračkách. Potáhnu z cigára a nechám je chvilku dusit. Zkusím si v duchu opakovat, že bych neměl číst moc rychle a pauzy jsou stejně důležitý jako zbytek projevu. Lidi vypadaj vražedně. Všechny ty zoufalý existence, co během dne seděj v tramvajích a nechávaj se vyhazovat z míst, nebo co se nemůžou proplíst mezi regálama obchoďáku, jen aby se penzisti mohli ukájet jejich utrpením — všichni tihle nešťastníci, co jsou tady na dně potravinovýho řetězce, maj něco v očích. Nějaký posraný romantický konotace si domyslete sami, protože já pokračuju ve čtení. Dám jim teorii o tom, že všech no špatný se děje v tomhle městě, klidně nedaleko nás. Vysvět lím jim, že dyslexie se nedá chytit přes píču. Počítám s nima
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511077
bezďáky a jedu dál. Vysoká kadence, ukrutně nahuštěný strán ky. Vztek, kterej z těch vět přetýká i do mě, a to tady mám bejt ten tuze povznesenej. Nakonec zařadím poslední stránku. Celou pasáž ohledně otázky „proč“. Čtu ji pomalu, vychutnávám si každý slovo odstavce, kterej vysvětluje, že absurdita nemá meze a nikdy nekončí — prostě jen narazí do slov „zakázaný východ“. Nakonec prásknu deskama, což je tentokrát mnohem efektnější, protože Americký psycho nejni ani trochu malá nebo útlá bichle. Rozjetý cígo hodím do kalichu, kterej je ale vyschlej, takže tentokrát se zasyčení nekoná, a vydám se uličkou do knihovny. Nemrkající oči telefonů na mě zíraj, lidi nereagujou, dokud nezmizím za horizontem schodů, a potom se ozve potlesk. Jdu rovnou ke stolu, sednu si za něj, sehnu se pro chlast, zaleju všechny svý nervy a teprve tehdy mi dojde, že v týhle místnosti něco nehraje. Mae schází po schodech v doprovodu narkoleptickýho kovboje, kterej jí zrovna vtlouká do hlavy nějaký intelektuál ní klíny. Jenže ona ho poslouchá nejdřív jen napůl a pak vůbec. V židli proti mně — v tý, kam si obvykle sedaj kyselý báby, co si vyplňujou žádanky —, je totiž naložená mrtvola.
× Mae se zasekne. Alex spráskne ruce. Teatrální čuráci. Vždyť přede mnou na židli je jenom tělo obalený černým pytlem na odpadky. Oblepený izolepou a utěsněný tak, aby nikdo nepochyboval o tom, že pokud se uvnitř skrejvá člověk, je tuhej.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511077
A vevnitř rozhodně nějakej je, protože ta bestie Lžička se o černej igelit otírá s nefalšovanou láskou. S takovou, jakou kočka lidojedka může chovat jedině k plastům, kartonu nebo k vyzrálýmu masu. Prostě ty mrtvoly přitahuju. Přesně jak jsem to popisoval Báře. „Co teď?“ čiší z očí oběma příchozím a já bych jim chtěl říct, ať zavolaj fízly a zabráněj případným zájemcům o kníž ky, aby sem lezli. Jenže to už po schodech scházej nějaký lidi a křičej, že prej je sem vede nějakej post na sítích, že je tady jako čeká něco speciálního. A tak se ten problém nakonec vyřeší sám — ačkoliv já nemám píšťalku na hlídače a podobným nedostatkem trpí Alex i Mae, nějaký dobrý duše ji tu maj. Plus se teda v kos tele rozvíří taková panika, že to hlídače nemůže nechat chladnejma. Takže dál v klidu sedím, sleduju, jak se celý tohle místo mění ve změť šílenství, koukám do igelitovýho ksichtu mrt vole, která je „vyhozená“ v odpadkovým pytli, a piju. Neděle za všechny prachy.
× Hlídači se do knihovny vlejou jako voda do rozpálenýho ole je: na všechny strany bouřlivě prskaj a nepřestanou, dokud se nevypařej veškerý náznaky šílenství. Všechny kromě mě vyhážou ven, protože já jsem asi nedílná součást inventáře, a nakonec sem vpluje tým fotografů a ohledávačů. Všechno se natočí, zaznamená a připraví pro budoucí zkoumání. Následně vypadnou a vběhne sem prostorovej technik ve skenovacím obleku, kterej se knihovnou projde a vytvoří tak její 3D model pro simulace. Po něm přijdou dvě gorily, co — po chvilkový domluvě — vezmou mrtvolu i se židlí a vynesou ji někam ven.
100
Ukázka elektronické knihy