Sociální práce na příkladech z praxe
sami, dokud pro ně není situace neúnosná. Pomoc často vyhledají až ve chvíli, kdy vnímají, že jim jídlo ovlivňuje vše v životě, necítí se zdravotně dobře, nezvládnou chodit normálně do školy, zaměstnání nebo například ven s přáteli a cítí bezmoc, jak bude jejich život pokračovat dál. Někdy se dostávají do odborné péče až v okamžiku bezprostředního ohrožení nejen zdraví, ale i života. Praxe také ukazuje, že mnoho dětí ve školním věku má zkreslenou představu o zdravé váze a nedostatečné povědomí o přirozených, často rychlých změnách tělesných proporcí, které provází proces dospívání. Zvláště dívky se nejednou jen obtížně vyrovnávají s těmito biologickými změnami a vnímají je jako nežádoucí. Současně čelí vlivu a tlaku reklamy, módních trendů, vrstevníků i dalších osob, také sociální sítě hrají značnou roli, a jsou tak velmi zranitelné s ohledem na experimentování s jídlem a dietami i rozvoj poruch příjmu potravy. Zásadní roli má prevence a dostatečné povědomí o možných varovných známkách rozvíjející či již rozvinuté poruchy příjmu potravy, na kterou může kromě změn hmotnosti či stravovacích návyků ukazovat mnoho jiných, nejednou nenápadných nebo neurčitých, projevů. V prevenci, případně dalších intervencích, má nezastupitelnou roli nejen rodina, ale i sociální a zdravotně sociální pracovníci, zvláště ti, kteří se v praxi věnují starším dětem a dospívajícím (Anabell, 2020; Papežová, 2018; Krch, Švédová, 2013; Krch, 2005). „Případná intervence by měla respektovat (nikoli ale nepřiměřeně zdůrazňovat) rodinný a sociální kontext, ze kterého problém vyrůstá, ale především ve kterém je nezbytné tento problém řešit.“ Krch, in Krch, Švédová, 2013; 32 Poznámky:
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510832
Ze dna
Ze dna Lidé, kteří pana Ivana ve městě potkávali, často nevěděli, co si o něm myslet. Dlouhé hodiny sedával na lavičkách místního parku nebo nádraží obklopený několika napěchovanými taškami, kde popíjel nejlevnější krabicové víno a pozoroval každodenní cvrkot kolem sebe. Od ostatních lidí bez domova se ale v něčem velmi lišil. Ač na sobě měl většinou nepadnoucí, obnošené oblečení, vždy byl čistý, upravený a věci v taškách měl srovnány s úzkostnou pečlivostí. Rád krmil holuby a laskavost, s jakou si s nimi povídal, náhodné kolemjdoucí nejednou až dojímala. Jindy se ale rozčílil a popral s jiným mužem tak, že musela být přivolána hlídka městské policie, stejně jako když se zuřivě pohádal s prodavačkou v pekařství, kde také ze vzteku rozbil výlohu. Někteří ho považovali za podivínského samotáře, jiní za dobráka s duší dítěte a pro jiné byl nepoučitelným násilníkem. Když měl šedesátiletý Ivan říct něco sám o sobě, o tom, jaký je, co má rád nebo co by potřeboval, začínal vždy stejnými slovy: „Otec mě řezal každý den a stejně to ze mě nevymlátil.“ Jeho nejhlubší vzpomínka spojená s dětstvím byla spojena s koženým řemenem pověšeným v předsíni na zdi, kterým ho otec bil za sebemenší provinění. Když se opil, žádný důvod k bití svého malého syna ani nepotřeboval. Od útlého věku Ivan od otce slýchával, jak je špatný, neschopný a nečeká ho v budoucnu nic jiného než kriminál. Přijal jeho hodnocení za vlastní a celý svůj dosavadní život je měl v sobě pevně zafixované. Věřil, že všechny jeho chyby, selhání nebo problémy jen potvrzují, že měl jeho otec pravdu. Vnímal sám sebe jen jako Ivana‑kriminálníka a žil v přesvědčení, že za to, jaký je nebo s čím se potýká, si může jen on sám kvůli své vrozené špatnosti. Kromě kratších nepodmíněných trestů za výtržnictví a ublížení na zdraví byl Ivan odsouzen také za trestný čin zabití. Nechal se tehdy strhnout provokací druhého muže, který ho už dříve šikanoval, a Ivanova nepřiměřená reakce vedla až k tragickému konci. Téměř celý svůj dospělý život strávil střídavě ve vězení a na ulici. Dno společnosti považoval za svůj nezvratný úděl a jediné místo, kam podle svého mínění patřil. Útěk před realitou hledal v alkoholu. V tom později už každý den utápěl i bolestné vzpomínky na dětství, pocity osamění, studu i křivdy. Zprostředkování pomoci při léčbě závislosti ve výkonu trestu vždy zprvu vítal, ale léčebný program nikdy nedokončil, ve vězení ani při pobytu na svobodě. Sám nikdy žádnou sociální službu nevyhledal, a přestože ho některé, když žil na ulici, oslovily samy a nabídly mu podporu, vždy takovou spolupráci ukončil předčasně nebo ji po prvním setkání 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510832
Sociální práce na příkladech z praxe
rovnou odmítl. Během svého posledního výkonu trestu, už třináctého, se Ivan dozvěděl o terénní sociální službě a se sociální pracovnicí Janou se s pomocí sociálního pracovníka věznice spojil ještě před propuštěním. Na konzultaci domluvenou v prvním týdnu po výstupu z trestu přišel Ivan včas, ale brzy bylo zřejmé, že ne právě rád. Janě odpovídal jen velmi stručně a neochotně a na některé otázky vůbec, vyhýbal se očnímu kontaktu, a když už se k něčemu vyjádřil, dával Janě ostentativně najevo, že její názory, rady nebo dojmy pro něj nemají žádnou hodnotu ani přínos. Chvílemi se snažil působit jako tvrďák, který nikoho a nic nepotřebuje, protože si vždy musel v životě poradit sám a spolehnout se jen na sebe. Občas se ale zdálo, jako by z této role před Janou vypadl a byl sám sebou. Měla pocit, že místo odtažitého, nepřátelsky naladěného frajera před ní v těch momentech najednou sedělo bojácné, nejisté dítě v dospělém těle. Při jedné z dalších konzultací mluvila Jana s Ivanem i o tom, co pro něho toto jejich setkání znamenalo, s jakým přišel očekáváním a s jakým dojmem odcházel. Tentokrát s odpovědí neváhal. Janě vyprávěl o tom, jak ho překvapilo a vnitřně zasáhlo, že se ho jako všichni ostatní neptala na prvním místě na to, za co byl odsouzený a jak dlouho byl ve výkonu trestu nyní a v minulosti. Jak Jana postupně poznávala Ivana blíže, začala si dělat starosti, že celá jeho situace má ještě hlubší příčinu. Jeho řeč, způsob myšlení i neverbální projevy poukazovaly na možnou psychiatrickou diagnózu. Objednat Ivana na odborné vyšetření se ale ukázalo jako téměř nadlidský úkol a Janu stálo mnoho času a úsilí, než se podařilo vyšetření domluvit a Ivana k němu doprovodit. Výsledky přinesly velmi překvapivá zjištění. U Ivana se potvrdila středně těžká mentální retardace odpovídající mentálnímu věku pouhých 9 let a také přidružená počínající demence a závislost na alkoholu. O to více udivující pak byla pro Janu skutečnost, že se tímto problémem u Ivana dříve nikdo nezabýval ani ho nijak neřešil, od jeho dětství po dospělost. Ivana teď dokázala vnímat z úplně jiného úhlu pohledu. Smysl najednou dávala nejen jeho čistotnost a pořádkumilovnost, ale také laskavost a silný smysl pro spravedlnost, který však měl vyvinutý pouze na dětské úrovni. Právě ten ho v kombinaci s impulzivitou a těžce ovladatelnou agresivitou nejednou přiváděl do potíží, které končily až trestnými činy a odsouzením k výkonu trestu odnětí svobody. Vyvstala otázka, co s Ivanem dál. Sám už je nesoběstačný a Jana byla přesvědčená, že na ulici by v tomto stavu dlouho nepřežil. Současně se jí ale nepodařilo přes veškerou snahu najít zařízení, které by ho mohlo s jeho anamnézou a trestní minulostí přijmout nebo pobytovou službu, která by mu pomohla odrazit se ode dna. Jakkoli se zdála taková myšlenka neskutečná 100 Ukázka elektronické knihy