„Nuda? Kluk z tvé třídy řekl, že čarodějky jsou nudné?“ Máma si dá ruce v bok. „Tak to bych si s tím mladíkem ráda promluvila. Jak se jmenuje? Možná ho zakleju a pak se uvidí, kdo je nudný!“ „Celá hoříš, drahá,“ vzdechne Dora. „Děkuju, Doro. Cítím se rozohněná! Hořím silou!“ „Ale ne, Agáto, ty opravdu hoříš.“ Dora poukáže na mámin rukáv. Jak stojí blízko u svícnu, povlá vající rukáv její halenky vzplál od svíček. „Jeee. Ano, hořím.“ Luskne prsty a plameny se uhasí a rukáv je hned zase jako nový. „Uklidni se, mami,“ ušklíbnu se a opřu se o polštáře. Merlin v podobě prasete bradavičnatého zabírá většinu postele. „Takhle to nemyslel. O existenci čarodějek nemá ani páru, pamatuješ? Spíš tím myslel, že na Halloween jde o dost neoriginální kostým, nic víc.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510824
„Vždyť je to nejlepší kostým!“ prohlásí máma vzdorně. „Co by mohlo být lepší než čarodějka?“ „Máš mi pomoct vymyslet něco jiného! Za hodinu musím vyra zit, a ještě jsme nic nevymyslely.“ „Čí je to večírek?“ zeptá se máma, stále otrávená Oliverovou poznámkou. „Moc jsi nám o něm neřekla.“ „Je to u Felixe doma, ale nápad uspořádat večírek byl ve sku tečnosti Oli–“ „S jedním Felixem jsem chodila do školy,“ přeruší nás Dora vzrušeně. „Měl králíka jménem Topinka.“ „To je hezké,“ řeknu a s mámou si vyměníme úsměv. „Ale asi to nebude ten samý Felix.“ „Zajímalo by mě, co se mu stalo,“ zamumlá Dora. „Felixovi, nebo Topince?“ „Oběma.“ „Jinak, zpátky k dnešnímu večírku,“ zahlásím a přitáhnu pozor nost zpátky k sobě, „nějaké návrhy na kostým?“ „Co kdyby sis stoupla, Morgano, a vyzkoušíme pár návrhů?“ nadhodí Dora a pohodlně se posadí na konci mé postele. Max si jí lehne k nohám. Postavím se a stoupnu si doprostřed svého pokoje, ať se vidím ve velkém zrcadle na skříni, zatímco Dora s mámou si mě zamyš leně prohlížejí. „Už vím!“ vykřikne Dora. „Co třeba maršmeloun!“ Luskne prsty a já vypadám jako velký cukrový polštář, ze kte rého nahoře trčí hlava, ruce mám natažené do stran a obličej mám
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510824
nabarvený narůžovo. Vlasy mi trčí ke stropu ve dvou chomáčích jako antény a po celé délce jsou na nich nalepené malé maršmelouny. „Doro! Tohle si nemůžu vzít! Vypadám směšně!“ „Vypadáš skvěle!“ Je nadšená. „Je to neobvyklý a velmi tema tický kostým. Lidé si maršmelouny opékají u halloweenských ohňů!“ „Pochybuju, že se vlezu do Felixova domu. Překvapuje mě, že se vůbec vlezu do tohohle pokoje.“ Máma se zahihňá. „S tím musím souhlasit, není to zrovna praktické. Co něco takového?“ Luskne prsty a najednou mám na sobě džíny a triko, ale VŠUDE mám chlupy. Na pažích mám hustý porost, a když se spatřím v zrcadle, zavřeštím. Mám srst, OPRAVDOVOU srst, po celém obličeji, raší mi z kůže – a z hlavy mi čouhají dvě špičaté uši. „Jsi vlkodlak! Úžasné, ne?“ řekne máma samolibě, když si osahávám chlupy na tváři příliš vyděšená promluvit. „Kdysi jsem jednoho potkala, jsou strašně milí a –“ „MAMI! TAKHLE TAM NEMŮŽU JÍT!“ zanaříkám. „Vypa dám tak DIVNĚ!“ „Myslím si, že jsi velmi milá malá vlkodlačice,“ řekne Dora. „Ale řekla bych, že to vypadá až příliš opravdově a ostatní děti by to nemusely vzít dobře.“ „No tak jo, mám jiný nápad,“ rozzáří se máma, luskne prsty a promění mě v chodící hodiny. O půl hodiny později mám pocit, že jsem vyzkoušela snad všech ny možné halloweenské kostýmy, ale ne ty super, které nosí normální
100
Ukázka elektronické knihy